TOP 10: Opening scenes – nejpodstatnější část filmu



Opening scene, neboli úvodní scéna je mnohdy právě ta nejdůležitější. Pokud je dobrá, diváka naladí natolik, že má chuť snímek dokoukat, ale může to samozřejmě fungovat i opačným způsobem. Tento žebříček je sestaven čistě subjektivně, na základě mého pozorování. Není to žádný oficiální seznam nejlepších úvodních scén, které se kdy ve filmovém médiu objevily. Proto se můj pohled může zcela lišit od toho vašeho, ale v tom případě je bohatý prostor pro vyjádření v komentářích. 

Důležitost úvodní scény je nezpochybnitelná. Práce režiséra totiž nespočívá jen v komandování herců na place.  Obrovský kus práce ještě zbývá po samotném natáčení. A to je zejména střih a „skládání“ filmu do finální podoby. Film nemusí být v žádném případě vyprávěn lineárně. Fanoušci snímků Quentina Tarantina vědí, že jeho filmy (ve většině případů) dostávají smysl až s poslední scénou, kdy se z kousků stává celek. Právě jeho Pulp Fiction: Historky z podsvětí jsou jedním z nejlepších příkladů, jak je taková úvodní scéna filmu důležitá, a jak si sám Tarantino s narativní stránkou ve svých filmech pohrává. Tím si samozřejmě pohrává i s divákem. Proto se názory na Tarantina tak různí. Jedni ho bezmezně obdivují a považují za filmového boha, pro ty druhé je to šílenec, který filmu absolutně nerozumí. (Druhý tábor zřejmě nebude spokojen s tímto žebříčkem.)
Nicméně začínat film „na konci“ a zpětně vyprávět je celkem rozšířený trend, který nejspíš započal Orson Welles ve svém Občanu Kaneovi. Snímek natočený v roce 1941 naprosto šokoval diváky nejen svou přímostí, ale také stylem vyprávění, který dosud neměl obdoby. Proto se o Občanu Kaneovi mluví jako o průlomovém snímku v historii filmu a často se řadí na první místa žebříčků nejlepších filmů vůbec. Není to ani tím, co vypráví. Příběh je druhořadý, je to styl a způsob, kterým provokatér Welles svůj snímek natočil.

#10 – Forrest Gump (1994)

Forrest Gump je natočen podle knihy Winstona Grooma. Kniha se čte velice dobře, je psána nespisovným jazykem, protože ji vypráví člověk, jehož IQ nedosahuje zrovna závratných výšin. Ačkoli je kniha velice čtivá a poutavá, neřadí se mezi průlomová díla světové literatury. A právě v tom má sílu její filmové zpracování. Z průměrných knih totiž často vznikají vynikající filmy.
A přesně takovým Forrest Gump v režii Roberta Zemeckise je. Snímek je protkán neuvěřitelnou lidskostí a právě proto se řadí na přední místa v divácké oblíbenosti. Jeho příběh je nekonfliktní, téměř každého zasáhne jeho morální síla. Forrest je bytost neuvěřitelně prostá, ale ne hloupá. Čistá ale ne primitivní. Ale kde by byl Forrest bez svého představitele Toma Hankse.

Forrest Gump se může zároveň pyšnit skvělým soundtrackem, který stvořil Alan Silvestri a hned v úvodní scéně s letícím pírkem poznáme, jakou má sílu a jak skvěle dokresluje celý příběh. Právě letící pírko symbolizuje život člověka, který je plný náhod.

#9 – Mechanický pomeranč (1971)

Stanleymu Kubrickovi se podařilo natočit jedny z nejikoničtějších filmů vůbec. Nicméně jeho jméno figuruje dokonce v jedné konspirační teorii o přistání na Měsíci, které mělo být údajně natočeno ve studiu právě pod taktovkou Kubricka. Ač to byl jeden z nejnadanějších filmařů v historii, přisuzovat mu až takové schopnosti, navíc v době, která nebyla natolik technicky na výši, je poněkud nesmyslné.
Mechanický pomeranč natočil Kubrick v roce 1971 a jedná se o adaptaci stejnojmenné knihy Anthonyho Burgesse, jež je částečně sci-fi, na druhou stranu jde také o sondu do života obyčejných lidí, jejichž hlavní zálibou je násilí.
Film s násilím pracuje téměř celou dobu. Můžeme v tom vidět jak oslavu násilí tak i pokus o jeho vymýcení. (Ale vymýtit násilí nelze jinak než násilně.)

Stejně ikonická jako samotný film je i hudba v úvodní scéně. A samozřejmě i postava Alexe v podání Malcolma McDowella. Scéna z „mlíčňáku“, kde je Alex se svými kumpány je výrazná především stylizací, kdy jsou stolky ve tvaru nahých ženských těl. Což je příznačné, jelikož mezi Alexovy hlavní koníčky patří také znásilňování žen, tedy nejhorší možné ponížení ženy.

 #8 – Spalovač mrtvol (1969)

Spalovač mrtvol v režii Juraje Herze je jedním z nejlepších českých filmů a to nejen v tzv. Nové vlně československého filmu, ale vůbec v dějinách české kinematografie. Nejen režie ale také kamera, kterou držel Stanislav Milota, stojí za pozornost. Zvlášť v úvodní scéně v Zoo je krásně vidět práce s kamerou. Detailní záběry zvířat a lidí, které jako by tvořily mozaiku, vzájemně se doplňovaly. Jako by chtěla kamera vyjádřit, že mezi lidmi a zvířaty není zas tak velký rozdíl.
Postava Karla Kopfrkingla, fenomenálně zahraná Rudolfem Hrušínským, je skvělou ukázkou, jak se z obyčejného člověka stane vrah. Vrah, který si navíc ani neuvědomuje, jaké  zlo vlastně páchá. Tím se jeho děsivost násobí. Téměř stoický klid s jakým postupně vyvraždí celou svou rodinu. Klid, s jakým dopomůže k odstranění svého židovského přítele doktora Bettleheima.

Spalovač mrtvol započal zcela novou hororovou éru a zároveň se stal jedním z nejlepších českých hororů. Ve snímku je řada dechberoucích scén, mezi které ta úvodní bezesporu patří.

#7 – Temný rytíř (2009)

Těžko srovnávat Batmana v režii Tima Burtona s trilogií Christophera Nolana. Za prvé jsme v naprosto jiné době, technické možnosti jsou trochu pokročilejší a Nolanův koncept je naprosto odlišný od Burtnovi teatrálnosti. The Dark Knight je již druhým dílem v Nolanově trilogii a zejména díky neuvěřitelnému výkonu Heatha Ledgera v roli Jokera se stává jedním z nejlepších filmů vůbec.
Téměř všechny scény ve filmu mají skvělý náboj a tempo, ale úvodní scéna patří mezi nejlepší. Poprvé se setkáváme s Jokerem a zejména s jeho šílenstvím. (Srovnávat například úvodní scénu se scénou s mizejícím perem by bylo značně pošetilé, jelikož jsou obě téměř dokonalé.)

Scéna bankovní loupeže skvěle ukazuje povahu a elementární vlastnosti Jokera. Totiž že mu absolutně nezáleží na ostatních ale ani na sobě. Vykrást banku mafiánů je nejen troufalost, nýbrž sebevražda. Již z této úvodní scény je nám jasné, že Jokerovi patří celý film. Že právě Heath Ledger coby Joker je hlavní „atrakce“ snímku.

#6 – Harry Potter a Kámen mudrců (2001)

Je to začátek něčeho nového. Filmové zpracování Harryho Pottera otevírá zcela novou dekádu, která bude zaplněna nadšením i smutkem. Letos jsme zažili tu druhou část. Harry Potter definitivně na plátnech dočaroval. Se vší parádou, nutno dodat. Úvodní scéna z prvního filmu o tomto mladém čaroději se ale vryla do paměti nejen fanoušků. Chris Columbus coby režisér prvních dvou filmů vnesl do těchto snímků kouzlo, které J. K. Rowling skvěle ve své knize oživila. Úvodní scéna z Kamene mudrců tak rozhodně patří mezi ty nejlepší, které kdy byly natočeny.

Je to první setkání s tímto fenoménem. Úvod, ve kterém Albus Brumbál kráčí Zobí ulicí, Hagrid na létající motorce a první pohled na Harryho jizvu, to jsou všechno momenty, které se staly něčím výjimečným. Možná vás tato sága ani trochu nezasáhla, ale miliony lidí po celém světě s tímto příběhem vyrůstaly.
Naprosto dokonalá je i hudba Johna Williamse, zvláště pak úvodní tóny, které ságu doprovázely až do samého konce.

Přehrát video na youtube.com (vkládání je zrušeno)

#5 – Vzhůru do oblak (2009)

Není to úplně úvodní scéna, ale dalo by se to považovat za úvod celého filmu. Pixarovský hit Up je jedním z jejich nejlepších filmů. Přestože má svoje části, které jsou poplatné především mladšímu publiku, úvodní scénu ze života Carla a Ellie ocení spíše starší diváci. V těch několika málo minutách je shrnut celý život. Navíc se silně koncentrovanou dávkou emocí. Na začátku prožíváme neuvěřitelnou radost, pak přichází rozčarování a na konec cítíme jen smutek a lítost.

Scéna má obrovskou sílu i v tom, že se odehrává naprosto beze slov, jen za doprovodu skvělé hudby. Všechno závisí na postavách, které jsou navíc animované. Přesto působí natolik reálně, že veškeré dění prožíváme s nimi. I přes očividná klišé, se kterými úvodní pasáž pracuje, je to jedna z nejlepších a nejkrásnějších pasáží celého snímku.  Kdo na konci této sekvence neupustí slzu je beznadějný cynik s city vyschlého pařezu.

 #4 – Sunset Boulevard (1950)

Filmy Billyho Wildera jsou výjimečné svou nadčasovostí. A to platí zejména u snímku Sunset Boulevard, který svého času rozvířil filmovou scénu svou ostrou kritikou a vizí. Billy Wilder dokázal mistrně točit jak komedie tak dramata i něco mezi tím. Právě tento mix žánrů, jakési melodrama, kterým Sunset Boulevard je, patří mezi nejlepší Wilderovy filmy. Gloria Swanson v hlavní roli ztvárnila nejen herečku, o kterou již nikdo nestojí, její postava symbolizuje konec jedné éry. Konec zlatého věku Hollywoodu. Sunset Boulevard je ostrá satira na hollywoodské poměry. Na prchavost, povrchnost a nestálost, kterou Hollywood symbolizuje.

Úvodní scéna snímku je klíčová pro celý příběh, který je následně vyprávěn retrospektivně. Mladý ne příliš úspěšný scénárista je nalezen mrtvý v bazénu herečky, která má svou slávu už dávno za sebou. Tato scéna otevírá jeden z nejlepších filmů v historii.

#3 – Matrix (1999)

Matrix vnesl do žánru akčního filmu zcela nová pravidla a postupy. Zpomalené scény se staly okamžitě hitem a nejnapodobovanějším prvkem v dalších filmech. Andy a Lana Wachowští stvořili snímek, která má jak propracovaný příběh, tak geniální akční scény. Právě hned ta úvodní, kde Triniti prchá před Agenty patří mezi ty nejlepší a celý film skvěle započne.
Právě hned v úvodu se objeví sekvence, která se stala nejpříznačnější pro Matrix. Je to právě Trinitin zpomalený „výskok“.

Úvodní pasáž má vynikající tempo a diváka doslova přimrazí. A tento efekt se nevytrácí ani po několikerém zhlédnutí. Navíc Carrie-Anne Moss působí skvěle i ve vypjatých scénách, nejen jako bojovník. Do filmu se dostává i psychologie postav, což je důležité pro kontakt s divákem. Postavy jsou navíc dost archetypální.
Matrix zcela přepsal pravidla žánru akčního sci-fi. Odkazuje například k základnímu Platonovu mýtu o jeskyni. Jen pár lidí má odvahu vystoupit z toho, co vidí a považují za skutečné.  Matrix taktéž vyvolal vášnivé diskuse a polemiky. Nelze totiž vyvrátit, že to, co se ve filmu odehrává není jistým způsobem pravda. Totiž že všichni žijeme v Matrixu. Ať je tato teorie jakkoli přitažená za vlasy, při pomyšlení, že by tomu tak skutečně bylo opravdu mrazí.
Opět jeden z nejlepších filmů, který začíná vynikající úvodní scénou.

Přehrát video na youtube.com (vkládání je zrušeno)

#2 – Antikrist (2009)

Ať jsou vaše názory na Larse von Triera jakékoli, nemůžete mu upřít cit, se kterým točí svoje filmy. I když jeho snímky zavánějí lacinou provokací a tzv. uměním pro umění. Ale von Trier provokuje, samozřejmě. Ale je laciný? Ani náhodou. Umně si přetváří pravidla nastavených žánrů. Antikrist je horor, který v podstatě nemá s hororem nic společného. Má svá vlastní pravidla, která do hororového žánru zapadají jen určitou mírou nechutnosti, která se ve filmu vyskytuje. A zvrácenosti, se kterou jedná hlavní hrdinka.

Na Antikrista můžete mít silně negativní názor, ale jeho úvodní scéna je dokonalá. Naprosto perfektní stylizace extrémně zpomalených záběrů při milostném aktu. Za doprovodu Handelovy opery Rinaldo. Výběr skladby není náhodný. Lascia ch’io pianga znamená italsky Nech mě oplakávat. Což bude hlavní hrdinka činit po celý zbytek snímku.
Lars von Trier patří mezi nejtalentovanější filmaře současnosti a jeho tvorbu se vyplatí sledovat. Jeho nejnovější počin Melancholia naprosto popírá tradiční pojetí katastrofických filmů svým odcizením.

#1 – Kill Bill vol. 1 (2003)

Filmy Quentina Tarantina jsou téměř vždy něčím výjimečné, i když vlastně vykrádají snímky již natočené. V tom je právě velká část jeho umění a talentu. Točí si svoje pocty jednotlivých žánrům, nebo konkrétním filmům, a přitom to dělá naprosto originálním způsobem. Kill Bill je poctou samurajským filmům, ústředním tématem je pomsta a hlavní hrdinkou je žena. Tarantino svůj film rozdělil do dvou částí a teprve když spojíte obě části dohromady, můžete si poskládat celý příběh. Snímek je rozdělen do kapitol, které ovšem nejsou seřazeny v logickém sledu.

Kill Bill vol. 1 má tu nejlepší úvodní scénu, jakou může snímek mít. Černobílé, bez hudby, mrazivé detailní záběry na zuboženou tvář. Zbitá žena ležící na zemi a muž, kterého nevidíme, pouze slyšíme jeho hlas. Uma Thurman právě v tomto snímku dokazuje jak skvělá je herečka. Ucuknutí při doteku Billova kapesníčku, strach, který se objeví v jejích očích, když Bill zvedá zbraň. Naprosto dokonalé minimalistické herectví. Nejúchvatnější scéna, kde jste doslova přimrazeni násilím.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka