RECENZE: Nespoutaný Django / Tarantinto is off the chain!



Filmy Quentina Tarantina dlouho zrají. Nápad natočit Djanga přišel již v době po snímku Kill Bill. Mezitím si však Tarantino chtěl splnit jinou touhu a natočil válečný snímek. Hanebný pancharti by ale zřejmě vůbec nevznikli, pokud by se z rakouského seriálového podhoubí nevynořil Christoph Waltz, který dokonale naplnil Tarantinovu představu plukovníka Hanse Landy. A jak Tarantino v několika rozhovorech potvrdil, bez Waltze by zřejmě Pancharty nakonec nenatočil. Zřejmě by pak nenatočil ani Djanga, jelikož právě role Christopha Waltze je pro příběh Djanga zásadní. 



Za 269,- Kč

Po Hanebných panchartech tak výrazně kolorit filmů udává nejen Tarantinovo režisérské řádění, ale právě i Christoph Waltz, který se zřejmě stal něčím jako „homme fatal“ pro Tarantina. Fascinace tímto hercem je v Djangovi naprosto zřejmá. Přestože je mu výraznou konkurencí Leonardo DiCaprio v roli plantážníka s rozmary malého fracka, poslední slovo má vždy Waltz coby doktor King Schultz. Tarantino dokáže napsat skvělé dialogy a právě ty, které vkládá do úst Waltzovi, dělají z Djanga jeden z nejlepších Tarantinových počinů.

Tarantinův western

Spaghetti western je pro Tarantina obdivovaným žánrem; na prvních místech jeho žebříčků nejlepších filmů se pravidelně umisťují snímky Sergia Leoneho, především Hodný, zlý a ošklivý
(Il buono, il brutto, il cattivo, 1966). Aluze na spaghetti westerny se v jeho filmech objevovaly už dříve. Kill Bill je v podstatě western smíšený z kung-fu a samurajskými filmy. Ústředním tématem už tam byla pomsta, toto téma se přeneslo i do Hanebných panchartů, kde dostalo širší význam, protože nešlo pouze o pomstu jedné ženy, ale o pomstu celého etnika. Podobně by se dal chápat i Nespoutaný Django, který skrze příběh osobní msty upozorňuje na výraznější bezpráví. Tarantinovy snímky vzbuzují diskuse, ale většinou kvůli explicitně zobrazovanému násilí. To samozřejmě v Djangovi nechybí, je ale doplněno možná výraznější kontroverzí. Tarantino se dotkl možná nejcitlivějšího tématu americké historie. Co může být výraznějším popichem do otrokářské historie, než udělat z hlavního hrdiny snímku černého lovce lidí?

Nespoutaný Django má sice svůj název odvozený od snímku Django Sergia Corbucciho z roku 1966, v žádném případě však nejde o remake. Tarantino si v podstatě ze spaghetti westernů bere jen minimálně inspirace. Zůstává mu prostředí, ale nekopíruje výrazně prvky známé z Leoneho filmů. Žádné extrémně dlouhé záběry. Ze stylistických postupů si bere rychlé zoomy na postavy či detaily, které dávají záběrům neuvěřitelnou dynamiku a upozorňují, že jsme ve světě westernu.
Zdá se, že Kill Bill obsahoval více narážek na westerny než Django. Tarantino natočil svůj originální western, který se zcela drží jeho pravidel. Poctu žánru skládá především použitím hudby Ennia Morriconeho a ústřední písně k původnímu Djangovi, kterou složil Luis Bacalov.

Na rozdíl od Kill Billa, který měl nelineární narativní strukturu, umocněnou navíc rozdělením filmu do dvou částí, je Django vyprávěn zcela chronologicky. Není klasicky dělen do kapitol, jak jsme často u Tarantina zvyklí. Hanebný pancharti byli také vyprávěni chronologicky, kromě vsuvky o Hugovi Stiglitzovi. Podobné vsuvky používá Tarantino i v Djangovi, především k ilustraci minulosti Djanga a jeho manželky Broomhildy, kterou se s doktorem Schultzem snaží získat zpět od plantážníka Calvina Candieho.
Tarantino se v několika směrech vrací zpět k Jackie Brownové. Vypráví chronologicky bez kapitol, úvodní pasáž je podobně komponovaná. Postavy jsou plastické, se skutečnými životy, neřeší populární kulturu. Jsou to postavy z Tarantinova univerza, jejich životy se prolínají, ale nemají k sobě tak blízko, jako například Vic Vega z Reservoir Dogs a Vincent Vega z Pulp Fiction. Jejich příběh existuje samostatně.

Nespoutaný Django | r. Quentin Tarantino

Nespoutaný Django | r. Quentin Tarantino

Facka Ku-klux-klanu

Na rozdíl do klasických spaghetti westernů Sergia Leoneho není Tarantinův pohled tak svázaný žánrovými konvencemi. Jakkoli má tento žánr v oblibě, nestává se jeho otrokem. Django je čistě výplod jeho imaginace a nepodléhá žádným pravidlům. Jeho hlavní zlosyn není charismatický zločinec s tváří Henryho Fondy nebo Leeho Van Cleefa, ale rozmazlený plantážnický synek obklopený služebnictvem a bavící se krutými zápasy, ve kterých odchází živý pouze jeden. Leonardo DiCaprio předvádí jednu z nejlepších rolí své kariéry; Calvin Candie je v jeho podání zřejmě přesně takový, jakého si Tarantino ve svém scénáři vysnil.

Ještě před Candiem je ale ve snímku několik dalších zlosynů. Jedním z nich je Big Daddy (Donn Johnson), majitel plantáže a vůdce formujícího se Ku-klux-klanu. Tarantinova schopnost najít humor i tam, kde to nejméně očekáváte, se nejvíce projevuje právě ve scéně nájezdu „bílých masek“, které teprve hledají svou tvář. Lepší výsměch rasistickému uskupení, aniž by ztratil styl a úroveň, jsme už dlouho neviděli. To jsou kromě břitkých a vypointovaných dialogů přesně momenty, proč nelze jinak než se do Tarantinových filmů plně ponořit.
Přestože má Nespoutaný Django ke komedii opravdu daleko, momentů, kdy je více než vhodné se srdečně zasmát je ve snímku hned několik. Téměř všechny výstupy Christopha Waltze v roli doktora Schulze způsobují přinejmenším výrazné zacukání koutků.



Za 99,- Kč



Za 269,- Kč

Ovšem nebyl by to Tarantino a nebyl by to ani pořádný western, kdyby chyběla závěrečná přestřelka. Krve se sice v Djangovi dočkáme ještě mnohem dříve než v závěru; od začátku je dávkována v rozumném množství a spíš tak, aby zbytečně nerušila. Problematické na Djangovi je ovšem to, že má v podstatě dvě velká finále. Což znamená ještě více krve a natahovaný děj. Ale kdo má Tarantinovy snímky v oblibě, tomu něco jako „natahovaný děj“ bude těžko připadat jako problém. Kdyby měl Django čtyři hodiny, stále by v něm bylo dostatek materiálu.

Kromě již zmíněné Morriconeho instrumentální hudby, zazní v Djangovi několik skladeb, které mají podobně jako v Jackie Brownové funkci „dovyprávět“ příběh. Tarantino se tedy opět vrací k vyprávění písničkami, což v Djangovi skvěle funguje. Nechybí ani moderní hudba. Tarantino do snímku zařazuje dokonce rapovou muziku, která překvapivě nepůsobí ani trochu rušivě. Přesto jsou v Djangovi  lepší skladby k poslechu; například Who Did That To You, Freedom nebo Ain´t No Grave.

Pokud vám Tarantinovy snímky dosud nic neříkaly a na Nespoutaného Djanga byste vyrazili jen proto, že si myslíte, že je to dobrý western a remake Djanga z roku 1966, návštěvu kina si raději ušetřte. Nic nemůže být vzdálenější od pravdy. Nespoutaný Django je především ukázka, že Tarantino si svou pozici uznávaného režiséra již dávno vydobyl a nemusí se podřizovat absolutně ničemu. To, co by se jiným možná vyčítalo, u něj funguje. Spíše než Django je tady nespoutaný právě Tarantino. I jeho cameo je tentokrát mnohem výraznější než doposud bývalo v jeho vlastních filmech.
Nespoutaný Django  je překvapivě newesternový, ale o to více „tarantinovský“.

P.S. Kdo stáhne screener dřív, než půjde do kina, toho roztrhají Stonesipherovi psi.

 

Nespoutaný Django / Django Unchained

Česká premiéra: 17. ledna 2013
Režie: Quentin Tarantino
Scénář: Quentin Tarantino
Hrají: Jamie Foxx, Kerry Washington, Christoph Waltz,
Leonardo DiCaprio, Samuel L. Jackson, Don Johnson

Foto: © The Weinstein Company

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka