RECENZE: Žena v černém děsí, ale napětí rychle vyšumí



Studio Hammer nabírá zřejmě nové síly a chce se opět dostat do doby své „zlaté éry“, kdy pod jeho záštitou vznikaly klasické horory jako Dracula, Frankenstein nebo Mumie. To bylo ovšem v 50. letech. Doba se změnila a s ním i styl filmových hororů, které pokud nepřijdou s originální myšlenkou, většinou upadnou do zapomnění. Přijít v hororovém žánru s něčím novým a neokoukaným je téměř nadlidský výkon. Horory tak spíše než na dějovou složku sázejí na zajímavé vizuální zpracování. (Ať už jde o kostýmy, prostředí, masky apod.) Základem horou musí být děsivé napětí, které je v divákovi udržováno pomocí zla, které není konkrétní. Nemusí být ani fyzicky přítomno, ale musí nějakým způsobem působit na postavy. 
Žena v černém je již druhý projekt, který v roce 2011 studio Hammer vyprodukovalo. Intimní past (The Resident) bohužel postrádala jak příběh tak zajímavou vizuální stránku, která by díry v příběhu mohla částečně kompenzovat. Žena v černém je na tom o poznání lépe. Nejenže vychází ze silné literární předlohy, jejíž zpracování se dostalo také na divadelní jeviště, ale navíc disponuje takovými vizuálními kvalitami, že i narativní nedostatky a neoriginalita příběhu jsou na chvíli zapomenuty.

Oživení klasiky?

James Watkins svým režijním debutem Jezero smrti nasadil velice vysokou laťku a redefinoval pravidla současného thrilleru, který je tím víc mrazivý, že nepoužívá žádné laciné duchařské triky, ale nasazuje proti sobě pouze lidi a jejich nejhorší vlastnosti. Protože přirovnávat lidi ke zvířatům je vždy urážka především zvířat samotných. Jezero smrti navíc využívá sociopsychologický fenomén nevinných dětí, ze kterých se stávají monstra a z dospělých (a tedy nadřazených tvorů) je náhle lovená zvěř. Děti mají v tomto žánru své nezastupitelné místo, jelikož činy, které konají, jsou vždy umocněné právě tím, že se jedná o děti. Výsledek pak musí být za každou cenu ještě více šokující.
Reputaci, kterou Watkins debutem nabyl rozhodně neztratí svým dalším filmem Žena v černém. Ačkoli se tyto dva filmy nedají příliš srovnávat. Kromě hororové škatulky nemají fakticky nic společného. Oba snímky jsou však mrazivé a vizuálně efektivní, ač každý zcela jiným způsobem.

Konec 19. začátek 20. století, viktoriánská Anglie, osamělá vesnice, kde pověry a víra v nadpřirozeno determinují životy místních lidí. To je prostředí, které ve své knize Žena v černém načrtla Susan Hill a jež se z knihy a divadla dostalo také do filmu. Příběh sám není příliš originální, ale používá všechna žánrová pravidla ve svůj prospěch. James Watkins rozhodně umí pracovat s mizanscénou tak, aby měl divák co nejpřesnější zážitek. Kostýmy, prostředí opuštěného domu, dětský pokoj s hračkami, které se mění v děsivé upomínky vyhaslého života, to všechno je zde využíváno opravdu dokonale. Načasování napínavých scén se mění v děsivé očekávání, odkud se vynoří ta či ona mrtvolná tvář.

[nggallery id=122]

Foto: Momentum Pictures

Do role mladého právníka, který se z Londýna vydává na opuštěné venkovské sídlo, byl obsazen Daniel Radcliffe, který se velice rychle vymanil ze své dosud nejvýraznější role Harryho Pottera. (Svůj herecký talent ale dokazoval již v divadelních představeních.) Jako Arthur Kipps působí přesvědčivě a drží krok i se zkušeným Ciaránem Hindsem v roli pana Dailyho.

S očekávaným vývojem Ženy v černém pracuje James Watkins mnohem efektivněji než například Guillermo del Toro ve svém loňském hororu Nebojte se tmy, kde je též  motiv opuštěného domu a skrytého zla (které, ke škodě věci, dostane až příliš konkrétní podobu).
Žena v černém dokáže udržet v nepříjemném napětí i přesto, že divák má k dispozici velké množství informací a je na tom tedy o poznání lépe než hlavní postava Kipps.

Dobrý synek a jiné děti

Stejně jako v Jezeře smrti jsou i v Ženě v černém děti důležitými postavami, ačkoli v obou filmech je jejich úloha zcela odlišná. Jezero smrti využívá klasické hororové klackovství (známé například z filmu Dobrý synek) a děti mění v grázlíky největšího kalibru. Žena v černém je děsivá v tom, že z dětí sejme nevinnost přímo jejich smrtí a až pak se z nich stanou nástroje hrůzy. (Jako například v Osvícení nebo v Šestém smyslu, kde jsou děti „na druhé straně“ děsivé, jelikož ztratily násilným aktem svou nevinnost.)
Klasický duchařský námět jako  neschopnost mrtvých spočinout v klidu a jejich návrat do světa živých je zde ždímán do poslední kapky a zároveň přináší neotřelost formy ve svém závěru, který se ani zdaleka nepodobá schematu podobných filmů.
Žena v černém není exploatačním filmem, který by za každou cenu stavěl na odiv děs a hrůzu v nějaké hmotné podobě. Na rozdíl od Jezera smrti, které by do žánru exploatace bylo možné klidně zařadit. (Což není nic negativního, naopak.) Až na výjimky je děs způsobem výhradně napínavou kompozicí jednotlivých scén. Například velice málo osvětlení v domě, používání černých kostýmů, kontrasty dětských postav s celkovým prostředím, budují velice působivou atmosféru celého filmu.

Kippse ovšem neprovází jen stín tajemné ženy v černém, ale také jasný obraz ženy v bílém. Občasné záblesky mrtvé manželky v jasně zářivě bílém světle dokládají, že smrt není děsivá. Na rozdíl od úpěnlivého dlení mrtvých ve světě, kam už dávno nepatří. Jasný kontrast ženy v černém a Kippsovy manželky dokládá, že smrti se není nutné bát, naopak je dobré ji přijmout, pokud nastane. Pomstychtivá žena v černém ovšem nedokáže svět živých opustit, a proto je její tvář v rozkladu a tělo práchniví. Je na ní uvalena jakási kletba, kterou je třeba zlomit. Po vzoru klasických pohádkových příběhů. Watkins ale toto schéma nenásleduje a příběh se vyvíjí poněkud jiným směrem, následován vlastními pravidly.
Jakkoli je Žena v černém působivý a napínavý horor (který se nejvíce podobá klasickým gotickým románů/ hororům) její odkaz poměrně rychle vyšumí. Film nebuduje tolik propracovaný psychický obraz postav, takže po skončení filmu se všechno náhle vypaří. Postrádá hloubku například remaku klasického japonského hororu Kruh z roku 2002, který působí ještě dávno poté, co film skončí.
S poslední scénou Ženy v černém jako by se vypařilo všechno to dokonale vybudované napětí.

 

Hodnocení filmu Žena v černém

 

Žena v černém/
The Woman in Black

Česká premiéra: 23. února 2012
Režie: James Watkins
Scénář: Jane Goldman
(Podle knihy Susan Hill)
Hrají: Daniel Radcliffe, Ciarán Hinds,
Janet McTeer,

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka