RECENZE: Kouzelný The Artist dokazuje lásku k filmu beze slov, a bravurně



Rok 2011 přinesl několik filmů, jejichž základním (nebo vedlejším) motivem je oslava filmového média jako takového. Hugo Martina Scorseseho vzdává hold průkopníkům kinematografie a staví jejich díla na roveň dnešním spektáklům, ne-li výše. Zaměřuje se na Georgese Meliése, jehož trpký osud, kdy po válce přišel téměř o všechno, dává příběhu nostalgický nádech. Tím že navíc používá moderní technologie při vyprávění příběhu ze 30. let, dodává filmu ještě větší význam. A podtrhuje tím to, že samotný Meliés byl ve svých vizích daleko napřed. A kdyby měl možnost, natočil by svou Cestu na měsíc rozhodně ještě více velkolepým způsobem. 
The Artist je dalším filmem, který je plně zaměřen na film jako médium. S tím rozdílem, že zde se loučíme s jednou érou, která komerční hraný film nadobro opustila. Natočit němý film v roce 2011 chce rozhodně dost víry a především citu. Udržet diváky v napětí němým filmem není již nic snadného. O to větší je radost z toho, že The Artist je všeobecně přijímán s takovým nadšením. Slavnou éru němého filmu si dnes pamatuje již málokdo, přesto je ve společnosti stále cítit nostalgie po těchto časech.

Krásná naivita a všemožné aféry

Více jak před půl stoletím natočil Billy Wilder snímek Sunset Boulevard, který nemá k The Artist tak daleko. Stěžejní téma je téměř identické. Oba snímky se ale zásadně liší v pojetí tohoto tématu. Stesk po „starých dobrých časech“ oba zpracovávají po svém, přesto skrze podobného hrdinu/ku. Norma Desmond (v úchvatném podání Glorie Swanson) stejně jako George Valentin nevěří v to, že by diváky mohl zajímat mluvený film. Zatímco Norma se ze svého trápení nikdy zcela nevzpamatuje, George najde díky půvabné dívce Peppy Miller novou chuť do života. The Artist je lehký film, který se dívá na svět kolem pohyblivých obrázků s přirozenou nadsázkou. Zatímco Wilderův Sunset Boulevard spadá spíše do filmu noir. Jeho atmosféra je o tolik hutnější, což je dáno zejména dobou vzniku. Druhý Sunset Blvd. by dnes již nikdo nepřijal, proto volí The Artist cestu tak odlišnou. Namísto těžké naléhavost se uchyluje k mírnému parodování. Všechny filmy George Valentina jsou téměř identické. Mění se jen název a kulisy, ale základní esence zůstává stejná. Rozhodně se ale nedá říct, že by se Michel Hazanavicius podobným filmům vysmíval. Spíše poukazuje na to, že se toho zase tolik nezměnilo a velká studia stále s oblibou natáčejí série filmů, které si jsou až nápadně podobné. (Téměř všechny dobrodružné série jako Indiana Jones nebo Piráti z Karibiku by mohly do této parodie lehce zapadnout.)

[nggallery id=120]

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Navíc má jako Francouz nesmírnou výhodu potřebného odstupu, který mu dovoluje vidět Hollywood konce 20. let tak trochu po svém. Tímto snímkem neoslavuje jen éru němého filmu, ale téměř celý model amerického studiového filmu. V roce 2011 vzkřísil klasické hollywoodské melodrama, které je natolik naivní a neuvěřitelné, že máme pocit, jako by nic kolem něj nemohlo existovat. A právě v tom je jeho největší kouzlo. Upozorňuje na svět fikce, do které se při každém sledování filmu musíme ponořit, abychom si z něj odnesli patřičný zážitek.
Příběh odsunuté hvězdy, která odmítá jít s dobovým proudem ke změně a stále se upíná k minulosti, jakoby ji bylo možné zakonzervovat,  tvoří základní materiál pro stavbu příběhu, na který se kupí další postavy jako pouhé kulisy k hlavnímu představení.

Příliš velcí pro malé filmy

Samotný příběh Peppy Miller jako dívky z davu, která se dostala až na vrchol tehdejší hollywoodské smetánky je typickým příkladem amerického snu, který znají všichni a kterému lze porozumět. Vedle svěží a mladé Peppy s pihou nad horním rtem vypadá George Valentin ve svém smokingu a s tenkým knírkem jako symbol pomalu mizejících časů.
Výborná je například scéna, ve které si George začíná uvědomovat, že svět tvoří zvuky. Že realita je plná nesynchronizovaného šumu, který alespoň v klidném světě filmů nahrazuje symfonický orchestr, kde je každý tón přesně v souladu s jiným. Film mu poskytuje zázemí, právě proto že je němý. Zvuk ve filmu vidí jako jasnou zkázu.  Neustálé nutkání jeho ženy mluvit o problémech, které nechce řešit ho utvrzuje v přesvědčení, že život beze slov by mohl být daleko jednodušší. A proto se nechce této výsady svých filmů vzdát.

Předávat emoce beze slov jen za pomoci pohledů herců  a nádherné hudby Ludovica Bourceho se filmu The Artist daří. Přesto se nedá tvrdit, že je to film výrazně hluboký nebo neotřelý. Či snad originální. Rozhodně ale je odvážný.  Je to čisté melodrama pro masy. Úplně každý divák je schopen odhalit taje příběhu, pochopit motivace postav. The Artist právě z této jednoduchosti, kterou předvádí, těží maximum. Tím, že idealizuje dobu, kterou si divák buď nepamatuje, nebo o ní nic moc neví, dostává do rukou silnou kartu, s kterou může manipulovat. Je to kouzelné, ale je to manýra. Je to přesně čistá esence fikčního studiového filmu.
Bravurně naznačuje, že jestli ve filmu tohoto typu něco nejde nalézt, pak je pravda. Což má svůj logický důvod. O pravdu nikdo nestojí. Jde o to diváka pobavit. Tak jako to dělal George Valentin ve svých dokola se opakujících dobrodružstvích, tak přesně to dělá The Artist.  Počátky kinematografie byly přeci spojené s úžasem. Divák byl unášen do nových světů, které by nikdy předtím nemohl poznat. Stejně tak unáší The Artist diváky 21. století do dob, které se již nikdy opakovat nebudou a do kterých se můžou podívat právě jen skrze filmy. Které jsou naivní, manýristické a krásné.

Hodnocení filmu The Artist

The Artist

Česká premiéra: 16. února 2012
Režie: Michel Hazanavicius
Scénář: Michel Hazanavicius
Hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka