RECENZE: Půlnoc v Paříži podle Woodyho Allena je kouzelná



Jestli je v současném filmovém průmyslu někdo, kdo umí dělat inteligentní komedie, pak je to bezpochyby Woody Allen. I když se mu v poslední době vytýká jistá zabředlost v příliš sladké romanci, která postrádá břitkost jeho raných filmů, Půlnoc v Paříži dokazuje, že Woody Allen má stále filmovému divákovi hodně co nabídnout. Jeho novinka je o lásce jako takové. O obdivu, touze. 
Svým filmem zahajoval letošní filmový festival v Cannes, českým divákům byl poprvé nabídnut na festivalu v Karlových Varech a nyní putuje do běžné distribuce, kde si ho diváci zamilují. Má v sobě neuvěřitelně krásnou atmosféru romantizované Paříže.  Takovou představu o Paříži mají ti, kteří v ní strávili nějaký čas, nebo o ní potají sní. Woody Allen si tímto filmem splnil sen. Na chvíli se přenesl z New Yorku do tohoto překrásného evropského města. A skrz svou postavu Gila ukazuje, jak dokáže Paříž zamotat hlavu všem snílkům.

Popíjíme s Hemingwayem

Je trochu pravda, že novinka Woodyho Allena naláká především jeho věrné fanoušky, ale onou svěží a snovou atmosférou by k sobě mohla přivést i ty, kterým doposud Woodyho humor nijak zvlášť neučaroval. V jeho raných filmech se téměř na každém kroku skrývá trn ironie, šikovně nasměrovaný, aby s přesností bodl přesně tam, kam má.
Taková břitkost v Půlnoci v Paříži není, a ani na chvíli ji nebudete postrádat. Formy vyjadřování jsou trochu jiné a hodně se pracuje s krásou, ideály a  vůbec vším prchavým a špatně uchopitelným a hlavně přenositelným.

Hlavní hrdina Gil a především jeho snoubenka Inez jsou typičtí moderní lidé 21. století. Právě zařizují svatbu, nežijí si špatně, přesto Gil ve svém životě něco postrádá. Takové nutkání, které ho láká k toulkám noční Paříží cítíme občas všichni. Ta touha na chvíli zmizet z naší doby, projít kouzelnými dveřmi a objevit se v éře, která nám mnohem lépe sedí. Každý občas přemýšlí o tom, že život někoho jiného musí být o tolik snazší a lepší než ten, který je určen nám.

[nggallery id=102]

Foto: BIOSCOP

Woody Allen svým nejnovějším filmem skládá poklonu umění jako takovému. Spatřuje čirou genialitu v lidech, kteří jsou schopni vidět za hranice všednosti a tvořit příběhy, které odolávají času a obrazy, ve kterých se odráží jejich niterné pocity. Vyznává se ze své lásky k uměleckému životu a umělci jako jedinečné osobnosti a také trochu potvrzuje klišé, že umělec je génius s rozervanou duší.
Nechává svého hrdinu popíjet s Ernestem Hemingwayem, zatancovat si se Zeldou Fitzgeraldovou a potřást si rukou s Gertrude Steinovou.  

Umění jako smysl života

Na Půlnoc v Paříži se nevyplatí chodit, pokud nefandíte literatuře, výtvarnému umění a celkově kulturnímu životu a postrádáte jakékoli znalosti o lidech zmíněných výše. Ne že by se vám film i tak nemohl líbit, zřejmě ale nedoceníte všechny drobné odkazy a narážky, které Woody Allen používá, když na scénu přivádí tyto velikány minulosti. Když se poprvé na scéně objeví Ernest Hemingway i divák v sále si musí odpovědět na otázku, jaké by to bylo, potkat ho. A vlastně vůbec nezáleží na  tom, jestli Gil tyto lidi opravdu vídá, nebo je to jen jakýsi únik, který mu pomáhá dokončit jeho první román.

Kouzelná atmosféra Paříže 20. let je dotvářena jak vizuální atmosférou, dobovými kostýmy, typicky zařízenými interiéry, tak i hudbením doprovodem, kterému dominuje skladba Sidneyho Becheta Si tu vois ma mére, která celý film otevírá. A nejsou potřeba žádná slova. Stačí záběry na Paříž v různých částech dne. Allen stále ví, jak udělat dojem, i když používá typické znaky a klišé.

Gilova touha přenést se v čase a zjistit, co je vlastně zač, jestli má na to napsat skutečné literární dílo, ho přivádí do jeho vysněné doby. Zatímco jeho snoubenka Inez tráví čas s „kavárenským intelektuálem“ Paulem, Gil si užívá Paříž po půlnoci plnou kouzelných světel, atmosféry 20. let a lidí, s nimiž vždy toužil se setkat.
Owen Wilson je coby Gil neuvěřitelně spontánní. Hraje sice mírně komediální postavu, nicméně ne tak, jak jsme byli zvyklí z jeho předchozích filmů. Partnerkou je mu zde spíše Marion Cotillard v roli Adriany, studentky návrhářství a milenky několika slavných umělců, včetně Picasa a Hemingwaye, než strnulá Rachel McAdams v roli Inez. (Což je dáno především charakterem její postavy.)

Hledání „zlatého věku“

Jádrem filmu je velice jednoduchá a krásná myšlenka, že člověk nikdy není úplně spokojený s tím, co má. Gil je hollywoodský scénárista jednoduchých filmů. Plynou mu z toho slušné příjmy. Mohl by být tedy dokonale šťastný. Má peníze (tedy svobodu) a krásnou snoubenku. Adriana žije ve 20. letech v Paříži, stýká se s hlavními osobnostmi umělecké scény té doby, a přece by chtěla vrátit čas a ocitnout se v době secese, neboli belle époque, v restauraci Maxim´s.

Naše sny a touhy se přesouvají do minulosti vždy, když se nám nelíbí přítomnost. Gil je snílek, Adriana éterická duše, která chce utéct do světa, který si zidealizovala. Oba mají mnoho společného, zároveň je od sebe odtahuje velká názorová propast. Přesně taková mezera v názorech, pohledu na svět a celkovému prožívání tkví i mezi Gilem a Inez. Jen to zatím neviděli, nebo vidět nechtěli. Inez je okouzlena mnohem více Paulem, který má přehled o dějinách umění, rozumí vínům a je taktní; než svým budoucím manželem. Ona nehledá žádný svůj „zlatý věk“, přijímá to, co ji život nabízí právě teď. Přijímá život ve vyšší třídě, ke kterému patří konzum a povrchnost. (To není negativum, to je dobová realita. Těžko by se někdo jako do své belle époque vracel na začátek 21. století.)

Woody Allen nechává šibalsky na nás, kterou dobu si vybereme pro sebe jako tu nejvhodnější. Na závěr nám ale nezapomíná připomenout, že minulost již pominula a nemá smysl v ní dlít. Mnohem lepší je se posunout a jít dál. Stejně jako to dělá on ve svých filmech. Drží se stále toho samého žánru, ale zjistil, že komedie má mnohem více podob a dá se s ní pracovat a tvořit svěží filmy, které diváka potěší a zároveň při nich nebudou jen tupě zírat a smát se. Půlnoc v Paříži se sice mírně liší od jeho předchozí tvorby, tato odchylka ale rozhodně není na škodu. Naopak je dobré vědět, že Woody Allen pořád ví, jak na to, aby jeho film působil nově, i když si vybírá tak tuctové téma.
Tím, jak svůj film sestavuje dohromady, jaké postavy přivádí na scénu, jaké dialogy a monology jim vkládá do úst, dokazuje, že je  stále jedním z nejtalentovanějších filmových tvůrců současnosti. Že dokáže natočit film, který ocení nejen kavárenští intelektuálové a přitom z něj vyzařuje tolik inteligence, hravosti a nadhledu. Což se romantické komedii podaří jen výjimečně. Woody Allen to dokázal, opět.

Hodnocení filmu Půlnoc v Paříži

 

Půlnoc v Paříží /
Midnight in Paris

Česká premiéra: 22. září 2011
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Hrají: Owen Wilson, Marion Cotillard, Rachel McAdams,
Carla Bruni, Adrien Brody

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka