RECENZE: Viditelný svět je poněkud prázdný, horlivě ho zachrňuje Trojan



První celovečerní snímek slovenského režiséra Petera Krištůfka již z traileru a plakátu spoléhá na jedinou věc. Získal pro sebe jednoho z nejlepších českých herců Ivana Trojana. Ano, film má Trojana v hlavní roli, ale dobrý film lze těžko vybudovat na jedné postavě. A navíc ani Trojanova role není příliš pevně uchopená. Zahraná je výborně, ale přesto se nad jeho chováním pozastavujeme spíše z logických pohnutek, než že bychom se opravdu divili tomu, zda-li se mezi námi pohybují takoví jedinci. 

Označit film Viditelný svět jako psychologický snímek pak lze svým způsobem chápat jako výsměch, protože ona psychologická rovina, která by v příběhu měla být nejhojněji zastoupena, paradoxně téměř nevypluje na povrch. Ač se všichni snaží, jejich charaktery nejsou uvěřitelné. Postavám chybí zásadní věc. Motivace a schopnost diváka vtáhnout do děje. Divák tak bohužel po celý film zůstává pouze chladným a dosti odtažitým pozorovatelem absurdního dramatu.

Narušený letový dispečer

Naprosto chápu filmařský záměr a prvotní implus, proč natočit takový snímek, jenž se věnuje jednomu konkrétnímu tématu. Soukromí je v 21. století dosti pochybná hodnota a téměř nikdo se o něj již nezajímá. (Na druhou stranu ti ostatní z něj velkoryse profitují.) Nejen že je valná většina populace stižena těžkou paranoií jen co vyjde z domu, jelikož je sledována množstvím kamer. Na ulici, v obchodních domech, v dopravních prostředcích. Celkem snadno jsme si zvykli na to, že nás stále někdo sleduje. Zatím to nedospělo do takového bodu, jako předpovídal třeba George Orwell ve svém románu 1984, nebo Ray Bradbury v knize 451° Fahrenheita, nicméně i tak je naše doba více než laxní k pojmu soukromí.

Film ve svém základu chce sdělit něco podstatného a esenciálního. Pokládá otázku, zda-li je možné, aby nás někdo celé dny sledoval? Existuje vůbec takový parazitický člověk, jehož vlastní život ho nenaplňuje a proto radši žije v iluzi života těch druhých? Témata sledování lidí z vlastního okna zpracoval třeba Alfred Hitchcock ve snímku Okno do dvora.

Oliverově důvěryhodnosti podkopává nohy už jen jeho profese. Letový dispečer je jedno z psychicky nejnáročnějších povolání. Vaše chyba může zavinit smrt několika desítek nebo i stovek lidí. Proto se nechce příliš věřit, že takové místo zastává člověk evidentně labilní.

[nggallery id=67]

Foto: BONTONFILM

Voyerství jako náplň života

Snímek se zabývá právě tímto fenoménem. Sledování, voyerství, ukájení se ze života jiných lidí. Parazitování. Prázdnotu Oliverova života reflektuje i prázdnota jeho bytu. Permanentně puštěná televize je prvek, který by se dal z pozice diváka snadno oželet. Protože mnohdy vás více zaujme, co Oliver sleduje v televizi, než samotný film.

Oliver je podivná směs zakřiknutého jedince, který není schopen vyjadřovat navenek jakékoli emoce a narušeného psychopata, kterého živí představa ideálního života. Štěstí je schopen vidět pouze u druhých a tak si z něj chce vzít svůj díl, na který má podle svého nemocného úsudku nárok.

Jenže dál do jeho narušeného nitra se v nedá dostat. A nepomáhají tomu ani ostatní postavy, se kterými přijde do styku. Jeho kolegové z práce jsou pouze prázdné figury, které tam prostě musí být. Sousedka je osamělá žena ve středních letech, která touží po lidském teple. Ale bohužel ho hledá u nejméně vhodného člověka.

Klaustrofobní pocity vyvolává místo děje. Bratislavské sídliště, malé byty, prostor kavárny nebo Oliverovo pracoviště. Všechno se děje v uzavřeném prostoru.

Iluzorní štěstí

Chování Olivera místy odlehčují vtipné poznámky z jeho úst. Ale je to především zásluha Ivana Trojana, že se na jeho postavu dá vůbec dívat. Jeho charisma vyleze na povrch i tak špatně napsané roli. Vtip se sice do filmu na první pohled nehodí. Ale právě tyto uštěpačné výroky spolehlivě vytrhnou usínající publikum z letargie, a ze sálu se ozve nadšený smích namísto znuděného frkání a pomlaskávání.

Iluze štěstí je ve snímku klíčová. Oliver vyrůstal v nejednotné rodině a štěstí znal, ale pouze to hrané. Jeho vytipovaná rodina také hraje a předstírá. Záliba ve fetiších je jasná hned zpočátku. Oliver se neštítí z obsahem odpadkového pytle porvat s bezdomovcem, jen aby získal střepy talíře a jakousi představu o tom, jak jeho rodinka žije.

Chování Olivera se dá pochopit, možná i částečně odpustit. Ale naprosto nelogicky si počíná objekt Oliverovy touhy. Vdaná žena Mária v podání Kristíny Turjanové je sice krásná, ale chová se naprosto nedospěle a zvláštně.

Psychologický obraz bez hloubky

Peter Krištúfek si svůj celovečerní debut napsal i zrežíroval. Kdyby neměl k dispozici tak dobrý štáb, v čele s kameramanem Martinem Štrbou a hercem Ivanem Trojanem, jeho Viditelný svět by skončil v hlubinách zapomnění a opovržení. Takhle má alespoň kusou šanci, že se o něm lidé budou bavit a snad se někdo pustí do diskuse, proč je film takový jaký ve výsledku je. Z filmového festivalu v Karlových Varech totiž zamířil i do běžné distribuce.

Viditelný svět má silné téma, které ale zůstalo zpracováno jen napůl. A i ta půlka je dost rozpačitá a nedotažená.  Jako psychologický snímek ho brát nelze, spíše jako drama, které může potkat vaše sousedy nebo vás. Hrozba je to vcelku reálná, nikdy nevíte, v kom se jaké zlo urodilo. A nikdy nevíte, kdo se dívá právě do vašeho okna. Z toho hlediska je film zajímavý, ale bohužel jeho postavy jsou nezajímavé a jejich chování jim lze uvěřit jen ztěží.

 

Hodnocení filmu Viditelný svět

Viditelný svět 2011

Česká premiéra: 18. srpna 2011
Světová premiéra: 7. července 2011 (MFF KV)
Režie: Peter Krištúfek
Scénář: Peter Krištúfek
Hrají: Ivan Trojan, Kristína Turjanová, Jana Hlaváčová,
Martin Mňahončák

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka