RECENZE: Strom života – jednoduchý obsah v precizní formě



Terrence Malick stvořil geniální příběh, který je aktuální v jakékoli době. Právě svou univerzalitou a jednoduchostí má co říct všem lidem. Jen k němu někteří jednici musí dospět. Strom života není pouze film. Je to především změť nádherných obrazů, které ve své symbolice vyprávějí nejzákladnější příběh lidstva. Příběh stvoření, zrození života a smíření se se smrtí. 

Podobný příběh, neméně krásnou vizuální cestou, se pokoušel vyprávět i Darren Aronofsky ve své Fontáně z roku 2006. Oba filmy mají společný závěr. Smíření se se smrtí. Jenže Darren na to šel poněkud odlišnou cestou. Dal nám dva hrdiny, skrz které jsme vnímali příběh velice emotivně. Strom života není takto očividný. Je plný lásky, ale spíše té metafyzické.
Je mnohem více symbolický, a zároveň přímočařejší. Rozhodně pak komplexnější. Fontána jde také od stvoření k zániku. Ale Strom života nám všechno ukazuje. A občas v místech, kdyby mohl přidat, spíše ubírá a naopak. Něco se snaží vysvětlit příliš symbolicky, k některým faktům přistupuje příliš okatě.

Přesto je Strom života úchvatný snímek. Spojuje intimní herecký projev s živými obrazy a vynikající hudbou. Strom života je jasný důkaz toho, že když zvítězí forma nad obsahem, nemusí to být špatné.

 Pesimismus von Triera a Malickova vyrovnanost

Rozhodně se nabízí srovnání s posledním filmem dánského provokatéra Larse von Triera. Melancholia je také snímek čistý, vizuálně precizní, se silným přesahem a skvělým obsazením. Přesto nemohou být tyto dva filmy odlišnější, ač jsou si v mnoha ohledech tolik podobné.
Trier stejně jako Malick používá obrazy a hudbu vynikajícím způsobem, které nutí přemýšlet, proč právě tato hudba a proč tento obraz. Jejich vizualita je zřejmá. Ale tam, kde se von Trier utápí v depresi a přestává doufat, je Malick vyrovnaným pozorovatelem života.
Strom života se nesnaží provokovat, a právě v tom se od Melancholie nejvíce odlišuje. Melancholia ztrácí naději, její postavy se smrti bojí a nechtějí se s ní smířit. Jediná Justine přijímá zánik světa jako holý fakt.

Ve Stromu života má každé slovo svůj účel. Slovy se tu neplýtvá. Většina filmu se odehrává zcela beze slov. A to je právě ten problém. V dnešní době je tak těžké na chvíli zavřít pusu, a zjistit, že také existuje jiná komunikace než ta, kterou provádíme pomocí slov. Skrz slova se snadno ztratí původní smysl. A proto je řeč těla v tomto snímku tak důležitá. Většina komunikace se odehrává právě pomocí mimiky a drobných gest, výrazů ve tváří ale i pohybem těla. Základní emoce jako smutek, radost nebo bolest vyjádříte mnohem přesněji svým tělem než slovy.

[nggallery id=58]

Dvě cesty životem

Dvě cesty životem, které nám jsou ve Stromu života popsány jsou klíčové pro celý příběh. A je důležité vědět, že máme možnost volby. Každý si může zvolit, jakou cestou se vydá. Záleží pouze na nás, jakým člověkem se staneme. Postava Jackova otce, kterého perfektně zahrál Brad Pitt (který opět dokazuje, že je všestranný herec) se pohybuje na pomezí těchto dvou cest. Ani jedna cesta není úplně dobrá nebo zcela špatná. Cesta Boží milosti uděluje rány a neslibuje odměnu. Cesta přírody je cesta za vlastním úspěchem, ale ani tato cesta nezaručuje štěstí.
A tak jsou asi nejsilnější slova Jackovy matky, ve kterých zároveň leží hlavní myšlenka filmu. Nemiluješ-li, život se jen mihne.
Jessica Chastain ztvárnila ve Stromu života velice éterickou bytost, kterou Jack miluje, ale zároveň ji nerozumí. Jackova matka tvoří přesný opak jeho otce. Konfrontace Jacka s jeho otcem tvoří značnou část hledání jeho identity. Postava otce zde silně vyčnívá, to on je jakýsi přízrak. I když své syny miluje, dokazuje jim lásku poněkud zvláštním způsobem. Otcové mají vůbec těžkou roli. Od matky se nám dostává lásky mnohem snáz a samozřejměji.

Film protíná dvě roviny. Jednu komplexní a jednu intimní. Na obrazu vzniku světa popisuje vývoj jedné obyčejné rodiny. Terrence Malick do rolí Jacka a jeho dvou mladších bratrů obsadil děti, které byly do té doby zcela netknuté herectvím. A jejich výkon je dokonale spontánní a přirozený. Je v nich hodně z oné dětské (a zvláště pak chlapecké) divokosti.
Role Seana Penna je jednou vůbec z nejsložitějších. Jeho postava dospělého Jacka téměř nemluví. Všechno musí zahrát svým tělem.

Smíření a odpuštění v symfonii obrazů a zvuků

Hudba je ve filmu téměř klíčová. Umí-li s ní režisér pracovat a ví, kdy má jaké tóny použít, může hudba několikanásobně zesílit prožitek z filmu. Ve Stromu života hudba nahrazuje slova. Je tak trochu vypravěčem příběhu. Kromě vynikajícího soundtracku, který složil francouzský skladatel Alexandre Despalt, jenž má na svědomí také něžnou hudbu ke Králově řeči, nebo k posledním dvoum „potterovským“ filmům, které svou hudbou velice povýšil, zazní ve Stromu života například Vltava Bedřicha Smetany. Těžko si představit někoho, komu se při prvních tónech Vltavy nezježí chloupky na zátylku.

Strom života by klidně mohl být mnohem delší, nebo naopak o dost kratší. Celistvost jeho sdělení by vystačila na rozsáhlý dokument o vzniku světa, přičemž se do něj stačí vtěsnat i duchovní složka. Nelze ale ve Stromu života vidět náboženský charakter. Bůh je tu sice vzýván, Jack se k němu obrací, ale obrací se skutečně k Bohu? K takovému, jakého nám prezentují náboženské systémy? Není to spíš ona síla v každém člověku, kterou nejsme s to pojmenovat, ale přesto o ní víme?

Jack je zastaven v jednom okamžiku svého života, kdy se zhroutí a vše pochopí. Celý život ho provázel přízrak jeho mrtvého bratra. Nedokázal se smířit s jeho smrtí. Hledal viníka. Vinil Boha nebo svého otce? Je zřejmé, že vinil svého otce. A zároveň hledal útěchu a odpověď na otázku, na kolik na nás Bohu skutečně záleží.
Kontrast složitého a obrovského vesmíru, kde je zánik jedné planety ničím, nám dává zcela jasnou odpověď. Bůh nemůže kontrolovat jednotlivce.  Dokonce mu ani na jednotlivci nezáleží. Člověk je v celém vesmíru jen nicotný prvek. A proto se se smrtí nelze smířit skrz Boha, ale jen skrze sebe sama. V sobě musíme najít sílu odpuštění.

A tom přesně je Strom života. Film oceněný Zlatou palmou na letošním festivalu v Cannes. Film, na který když půjdete s tím, že jdete na nový film Brada Pitta odejdete přinejmenším rozčarovaní. Film, ke kterému je třeba dozrát. Který je třeba pochopit skrz vlastní zkušenosti a prožitky. Film, který vám pokaždé nabídne něco jiného, i když bude stále vyprávět tentýž příběh. Ať už jsou ony řeči o tom, že je to parádní úkaz „pure cinema“ pravdivé či nikoli, Strom života je precizně natočený snímek s univerzálním příběhem, který lidstvo stále fascinuje. Je to filosofický snímek, protože podstatou filosofie je údiv. Divme se tedy.

 

Strom života / The Tree of Life 2011

Česká premiéra: 21. července 2011
Režie: Terrence Malick
Scénář: Terrence Malick
Hrají: Brad Pitt, Sean Penn, Jessica Chastain, Fiona Shaw

Foto: filmeurope.cz

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka