RECENZE: Jmenuji se Oliver Tate – pubertální výkřik do tmy



To označení v nadpise „pubertální výkřik do tmy“ není v žádném případě myšleno negativně nebo výsměšně. Příběh Olivera Tatea je jak vtipný tak i chytrý. Ale na druhou stranu také zvláštní, hodně vykalkulovaný, stylizovaný a manýristický. Inu, vypráví o dospívání. Období to nejistých změn, zvratů, prvních lásek a prvního sexu. 
Oliver se ve svých patnácti letech cítí jako výjimečný jedinec, v jehož rukou leží spása manželství jeho rodičů.  A nejen to. Na svůj věk je sobecký, cynický, nechybí mu inteligence, kterou jeho spolužáci zatím postrádají, i když leccos ještě pochopit prostě nemůže. 

Richard Ayoade si pro svůj režijní debut vybral knihu Joea Dunthornea a i když přiznává, že s příběhem naložil po svém, základní charakteristika Olivera by měl být stejná ve filmu jako v knize. Na debut je film opravdu povedený, ale zřejmě za tím stojí právě síla knižní předlohy. Při točení se nechal ovlivnit také významným režisérem francouzské nové vlny Ericem Rohmerem. Proto máte při sledování Olivera Tatea pocit, jako by pocházel tak trochu z jiné doby. 
Mladý Oliver se ale v klidu může zařadit mezi takové hrdiny jako je Holden Caulfield ze Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Oba sice vyrůstají ve zcela jiném prostředí a v odlišné době, útrapy mládí a dospívání jsou však podobné u všech lidských jedinců. 

Pózista Oliver a jeho pravá láska

Každý si svým pubertálním obdobím procházíme po svém. Oliver Tate, patnáctiletý chlapec vyrůstající někdy v osmdesátých letech ve Walesu si taktéž hledá svůj styl, kterým prožije toto bouřlivé období. Zkouší ledacos. Nosit klobouk, kouřit dýmku, poslouchat staré francouzské šansony. Nic mu nefunguje. Díru v jeho srdci totiž může vyplnit jen žena. A ne ledajaká.

Mentální nevyrovnanost se asi nejvýrazněji projevuje právě u pubertální mládeže. Takový vzorek tvoří i Oliverova školní třída. Děti stejného věku, které jsou naprosto odlišné ve svých zájmech a názorech.
Oliver je rozhodně vyspělejší. Nebo alespoň přemýšlivější než ostatní. Funkčnost Oliverova charakteru má na svědomí především jeho představitel. Craig Roberts se ve filmu objevuje již od dětství a má tak za sebou již bohaté zkušenosti s touto prací. V roli Olivera působí velice přirozeně a všechny jeho smrtelně vážné věty mu beze zbytku uvěříme. (Craig se objevil i v novém zpracování Jany Eyrové v režii Caryho Fukunagi.)

[nggallery id=35]

I jeho spanilou misi za záchranou rozpadajícího se manželství jeho rodičů. I jeho útok na srdce stejně staré dívky Jordany.  Jenže je to právě Jordana, se kterou budete mít největší potíže. Její postava je těžko uchopitelná. Je to zvláštní dívka, která nerada projevuje emoce. Tedy emoce jako je láska. Emoce jako je škodolibá radost s cizího neštěstí se na její tváří dá rozpoznat bez sebemenších potíží.
Ale to není chyba herečky Yasmin Page, Jordana taková musí být i v knize. A Yasmin jí dokázala vtisknout krásně nedefinovatelnou podobu.

Spanilá mise ve víru alternativního života

Oliverova povaha ho ale nenechá starat se jen o sebe. První polovina filmu je především o něm, o jeho lásce a křehkém vztahu s Jordanou. Zažívají spolu pěkné pyromanské výlety, zapalují si chlupy a vůbec prožívají všechny ty radosti prvního vztahu. Poněkud alternativní cestou. Fotí se zásadně na polaroid, a když vytáhnou kameru tak natáčí pouze a jedině na formát Super 8. (Nebo možná jen 8mm.)

Ale přiznejte si to, kdo občas nefantazíroval o tom, že je jeho život jeden velký film. Že když se něco nedaří, ozve se odněkud hlasité „stop“ a pojede se nanovo. Oliver si často sám sebe představuje právě v takovém filmu. Je to herec. Herec ve svém vlastním životě.

Ve snímku ale nejde jen o Olivera, jeho život velice určuje vztah jeho rodičů. Dynamickými prostřihy za doprovdu příjemné hudby nám jsou stručně ale výstižně představeni Oliverovy rodiče. Přestože vypadají pouze jako okrajové postavy, jsou plnohodnotnou náplní příběhu. Nebýt jejich krize Oliver by dost možná prožíval velice nudné chvíle. Nebýt těch občasných snah o koitus s Jordanou.

Příběh nabírá spád ve chvíli, kdy se do děje vloží dávná láska Oliverovy matky. Výstřední pošuk Graham, který pravidelně pořádá přednáškové cykly na nichž plká o tom, že vidí barvy a že se jimi nechává prosvítit. Je to čistokrevný magor, ze kterého ale zároveň vyzařuje nesmírná životní energie, která právě táhne Oliverovu matku (vyschlou stárnoucí ženu, které nechybí půvab, jen je skryt ve velkých hlubinách) do jeho dodávky.

Skvělá komedie, nedotažené drama

Oliver Tate ze své přirozenosti prostě daleko lépe funguje v komediální rovině. Sem tam i ve chvílích, kde by se chtělo pozastavit nad vážností situace vás Oliver donutí se ušklíbnout. Ale je to úšklebek spíše cynický. Ale není to jeho chyba. Možná to ani není chyba samotného filmu. Jenže když vás film od začátku nutí se smát a posléze se přelije k vážnějším tématům (jakým smrt bezesporu je), těžko se mezi těmito dvě rovinami hledá správná rovnováha.

Oliverův otec je zpočátku prozíravý a zajistí Oliverovi hudbu pro každou příležitost. A hudba je to opravdu příjemná. Hudba vlastně tvoří jakousi samostatnou složku příběhu. Není to hudba instrumentální, tudíž se vyplatí zaposlouchat se i do slov. Soundtrack nahrál a nazpíval britský zpěvák Alex Turner, který je členem skupiny Arctic Monkeys, kterým Richard Ayoade režíroval hudební klip.
Pokud se rozhodnete na Olivera Tatea zajít, zaposlouchejte se pečlivě do té hudby. Všechno se totiž nemusí dít jen v obrazech.

Jmenuje se Oliver Tate je bezesporu jedním z nejlaskavějších snímků, které jsme letos v létě (zatím) měli možnost vidět. Citlivý příběh, který se soustředí na lidské pocity. Je sice plný manýry a pubertálního pozérství, ale to všechno sem tak nějak skvěle zapadá. Oliver je nejistý vypravěč, který se snaží prezentovat svůj životní příběh odlišně. Snaha lišit se co možná nejvíc občas působí jako největší slabina. Nikdo nemá rád konvenčnost, ale vyhledávat výstřednost za každou cenu také není cesta k absolutnímu vrcholu.

Jako debut se ale film povedl výborně a potěší i po vícerém zhlédnutí. Patří k těm filmům, které naopak vyžadují, aby se jim věnovalo více času. Musí je nechat v sobě uzrát, ale rozhodně pak na něj musíte vyrazit správně naladěni, jinak si odnesete značně rozmazané dojmy. Za tou manýrou a pozérstvím se ale skrývá mnohem více univerzálních pravd než byste čekali.

 

Jmenuji se Oliver Tate / Submarine 2010

Česká premiéra: 14. července 2011
Světová premiéra: 12. září 2010
Režie: Richard Ayoade
Scénář: Richar Ayoade (podle románu Joea Dunthornea)
Hrají:  Craig Roberts, Yasmin Paige, Sally Hawkins, Noah Taylor

Foto: Aerofilms

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka