RECENZE: Jana Eyrová – inteligentní romantika, která má stále co říct



Nová verze filmového přepisu klasického anglického románu Charlotte Brontëové je oproti své předchůdkyni z roku 1996 poněkud temnější, soustředí se na odlišné body v Janině životě a nedrží se tak křečovitě své knižní předlohy. Cary Fukunaga stvořil jemný snímek, kde jsou nosnými body dva hrdinové. Je to inteligentní romantický film, ne kostýmní drama sázející na pompéznost a okatost. 
Příběh Jany Eyrové zná každý, kdo věnoval alespoň trochu ze svého drahocenného času přípravě na maturitu z literatury.  (Jak je to u té nové státní, netuším, ale klasická maturita si cenila krásné literatury a ptala se na ní.)

Jana Eyrová, osiřelé děvče, které bylo bez lásky vychováváno nejprve u bezcitné tety a posléze posláno do internátní školy s poněkud středověkým systémem vyučování, je na svou dobu velice bystrá, a právě to ji znepříjemňuje život. V 19. století se od žen neočekávalo, že budou svobodné bytosti hledící si svých životních cílů a hledající vzruchy, jenž by jim pomohl rozptýlit jejich mysl. Jana Eyrová, stejně jako její stvořitelka Charlotte Brontëová chce vykřičet svou touhu o rovnoprávnosti, a stejnému nároku na radost a štěstí, jaké se dostávalo v té době pouze mužům nebo bohatým paničkám.

Klasika „tisíckrát“ jinak

Verze z roku 1996, kterou režíroval Franco Zeffirelli, jenž má s adaptacemi klasických děl bohaté zkušenosti, se mnohem více soustředí na život malé Jany. Jeho verze dává příliš najevo Janino trápení v dětství, zbytečné dlouze vysvětluje. Cary Fukunaga pouhými letmými záblesky a vzpomínkami vyvolává intenzivnější zážitek. Jeho verze je tak mnohem více procítěná. Tyto kusé útržky mají větší náboj než celé pasáže zobrazující minulost v plném světle.

Krása této látky, touha další generace filmařů zpracovat ji po svém, vyhrát si s příběhem, tkví v její nadčasovosti. I když již dávno nežijeme v téže době jako Jana, stále se do ní můžeme vžít. Pořád nám její příběh může připomínat i ten náš, protože nezáleží ani tak na tom, kde Jana žije, ale co prožívá. A je to právě láska, jež je nadčasová a dá se vyjádřit a zpracovat tolika různými způsoby.
Podle této knihy vzniklo již osmnáct hraných filmů a několik televizních zpracování.
Kniha Charlotte Brontëové zažívá svou renesanci, přesně jako knihy Jane Austenové. V 90. letech hojně vznikaly adaptace jejich vynikajících románů. Naposledy převedl na plátna Pýchu a předsudek Joe Wright v roce 2005.  (A to nemluvím o tom, že na rok 2013 se chystá nová verze s názvem Pride and Predjudice and Zombies.)

Obsazení, které vybral Cary Fukunaga je skvělé stejně jako jeho režie. Do role Jany Eyrové totiž obsadil mladičkou, ale nesmírně nadějnou a talentovanou herečku Miu Wasikowkou, jejíž herecké vlohy plně odhalil Tim Burton ve své verzi Alenky v říši divů. Tato křehká dívka pak o svém talentu dál přesvědčovala diváku v „lesbické komedii“ Děcka jsou v pohodě.

V Janě Eyrové odhalila opět novou polohu svého projevu a dalo by se říct, že celý film patří jí. Dokonce zastíní i hvězdu Judi Dench, která si v nové Janě zahrála paní Fairfaxovou, laskavou hospodyni v panství Thornfield.
I představitelka malé Jany Amelia Calrkson má charisma, které dává tušit, že Jana je dívka otevřené a silné mysli. Právě proto se ji její teta, u které Jana žije poté, co zemřeli její rodiče, tak snadno zřekne a pošle ji do dívčí internátní školy.

[nggallery id=64]

Křehká Jana a živelný Rochester

Zpracování Caryho Fukunagi, jak jsem zmínila v úvodu, se ale na Janino dětství příliš nesoustředí. Film je vyprávěn ve třech rovinách, z nichž největší prostor přirozeně zaujímá Janino působení na Thornfieldu a formování vztahu s panem Rochesterem. Film má tak dvě roviny „minulé“ a jednou současnou.
V přítomné pasáži se Jana uchyluje k duchovnímu Johnu Riversovi, jenž ji nabízí práci učitelky a posléze i sňatek. Svůj záměr podpoří argumentem, že i když ho Jana nyní nemiluje, po svatbě se láska jistě dostaví. John Rivers není negativní postava, ale v žádném ohledu nemůže uchopit Janu v její komplexnosti a poskytnout ji to, co potřebuje.

Pomalu se před námi odhaluje hlavní příběh. Janin příjezd na Thornfield, ale především postava samotného Rochestra je to, co nás nejvíce zajímá. Pan Rochester vykazuje značnou podobnost s panem Darcym z Pýchy a předsudku. Osudový muž, který se zpočátku jeví jako pravý opak toho, co mladá žena hledá. Jana je pak v mnoha ohledech stejná jako Elizabeth. Jana ovšem postrádá její krásu a musí zaujmout jinak.

Michael Fassbender neztrácí nic ze svého šarmu a živelnosti, kteréžto kvality prokázal již v předchozích rolích. (Zejména v Hanebných panchartech nebo nedávno v nových X-Menech.) Role mírně démonického, ale uvnitř křehkého pana Rochestra mu sedí výborně a za vynikající Miou v nejmenším nezaostává.

Intimní atmosféra s trochou temna

Styl nové Jany Eyrové, jaký do ní vnesl Cary Fukunaga je velmi tradiční. Ve změti velkofilmů, digitálních efektů a 3D blockbusterů je hezké vidět film, který je natočen na klasický 35mm formát. A jenž využívá tlumené světlo a každý detail v něm má své místo. Světlo je vůbec zajímavá kapitola v tomto filmu. Téměř celý film se spoléhá na přírodní osvětlení. Takže tváře hlavních hrdinů jsou často osvícené pouze světlem svíčky nebo je rozzáří žár krbu či ohně. V takové atmosféře se pak těžko zakrývají herecké nedostatky, naštěstí nikdo z herců nic takového řešit nemusí.

Zdálo by se, že je snímek statický a že se v něm nic pořádného ani neděje. Kromě vývoje vztahu hlavních hrdinů. Jenže to nejdramatičtější se právě děje jaksi mimo hlavní scénu. Středobodem je zde Janin postoj vůči světu. Její křehkost v kontrastu s jejím neuvěřitelným odhodláním, pílí a chutí k životu. Nezkušenost omlouvá její nízký věk.

Nemůže pochopit veškeré narážky pana Rochestra a jeho hrubost, kterou pouze maskuje své city k ní, chápe jako osobní urážku.
Chemie mezi Janou a Rochestreme funguje tak jak má od první chvíle, co se setkají. V tomto období Janina života, tedy v době, kdy obývá Thornfield, se nová verze hodně drží své předlohy.

I když má nová Jana Eyrová značně delší stopáž než její bezprostřední předchůdkyně, díky novému stylu vyprávění, intimnější atmosféře a důrazu na emotivní prožitky, utečou dvě hodiny velice rychle. Svou roli na tom má bezesporu i vynikající soundtrack. Dario Marianelli, italský skladatel, stvořil výtečnou hudbu i ke zmiňované Pýše a předsudku, za níž si vysloužil nominaci na Oscara. V roce 2007 pak jeho precizní práce přinesla vítěství v kategorii nejlepší hudba pro film Pokání. (Taktéž adaptaci britského románu, i když ne tak „klasického“.)

Pokud patříte mezi milovníky jakékoli předchozí filmové nebo televizní verze této klasiky, myslíte si, že nová Jana Eyrová je již zbytečná, že už všechno bylo řečeno a tato látka vyčerpala své možnosti, uvidíte, že nemáte pravdu. Nová verze skutečně přináší nový pohled. Scénář sází na údernost každého slova a proto jimi zbytečně neplýtvá.  Potemnělá atmosféra jen prohlubuje intimitu, nová Jana Eyrová stále dokáže vyvolat emoce. A to jak kladné tak negativní. Umí milovat, nenávidět, prožívat bolest i radost.

Jana Eyrová / Jane Eyre 2011

Česká premiéra: 28. července 2011 (1. července 2011 MFF KV)
Světová premiéra: 11. března 2011
Režie: Cary Fukunaga
Hrají: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Judi Dench
Jamie Bell

Foto: BONTONFILM

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka