RECENZE: Do Říma s láskou a vynuceným úsměvem



Woody Allen pokračuje ve svých evropských toulkách a po Londýně (Sólokapr), Barceloně (Vicky, Christina, Barcelona)  a Paříži (Půlnoc v Paříži) se vydal do italské metropole. Jeho nový film vyzařuje vším, čím jsou typické Allenovy film, ovšem s tím rozdílem, že některý humor ve filmu a vůbec i situace působí až příliš křečovitě a vylhaně. Není nutné celý film odsoudit kvůli pár nevydařeným dialogům, situacím a celkově humoru, který spíše připomíná sobotní televizní estrádu, ovšem od Woodyho Allena se přeci jen (i v jeho věku) očekává daleko víc, než jen dokola omílání známých „pravd“ a klišé.
Není žádný hřích natočit film, který má v divácích vyvolávat úsměv, ovšem míchat zajímavé až vtipné absurdní situace s naprosto trapnými eskapádami není zřejmě ten správný způsob, jakým by se měla točit „inteligentní“ komedie. Předchozí Allenův snímek Půlnoc v Paříži dalece přesahuje  jeho nový film. Humor jako vystřižený z některé z tuzemských „komedií“ prostě k W. Allenovi nesedí.  
Přes všechny zápory, které Do Říma s láskou vykazuje, nejde o zcela zatraceníhodný film. Sem tam opravdu vykoukne Allenův styl a originální nápad, ovšem balast, jakým jsou tyto dobré momenty zaneřáděné je natolik hutný, že po zhlédnutí filmu bude bohužel nejspíš převažovat. 

 Prostitutka, rodiče, mladý pár a Alec Baldwin

Strukturu filmu Do Říma s láskou tvoří čtyři povídky, vyprávějící zcela nezávislé příběhy o lidech, kterým do života vstoupí někdo, kdo jejich dosavadní existenci naprosto rozvrátí. Allen pracuje s opravdu skvělým hereckým ansámblem mezinárodně známých herců (Ellen Page, Penélope Cruz, Jesse Eisenberg, Judi Davis, Alec Baldwin) a na druhé straně se spíše lokálně známými italskými herci (Alessanda Mastronardi, Alessandro Tiberi, Roberto Benigni či Antonio Albanese), kteří ztvárňují poněkud „buranské“ a provinční balíky a tvoří tak kontrast k americkým turistům a „světoběžníkům“. Téměř všechny čtyři filmové povídky, které nejsou nijak oddělené a souběžně probíhají vedle sebe, jsou tvořeny okoukaným předpokladem a točí se kolem předem očekávaných reakcí. Skvělou výjimku mezi nimi tvoří příběh obyčejného italského úředníka Leopolda (Roberto Benigni), který se ze dne na den z ničeho nic stane slavnou italskou celebritou, kterou média sledují při jakékoli činnosti. Tento příběh je originální a zajímavý, Allen v něm reflektuje pomíjivost slávy a úspěchu, s čímž se některé soudobé „celebrity“ setkávají.
Obdobně svěží je příběh, ve kterém vystupuje sám Woody Allen v roli ne příliš úspěšného producenta a operního režiséra Jerryho, který se za každou cenu snaží dostat na divadelní prkna operní hvězdu, která o svém nebývalém talentu ještě nestihla dát světu vědět. V těchto povídkách se divák upřímně pobaví, jelikož se jakýmsi způsobem vztahují k současným otázkám populární kultury či pomíjivosti některých jevů, jakými je například sláva.
Samostatnou část filmu si pak pro sebe uzurpuje Alec Baldwin, jenž se zhostil role zúčastněného pozorovatele, kterého si ovšem nejsou vědomi všechny postavy, tudíž si může dovolit glosovat „prekérní“ situace, do kterých se jednotlivé postavy ze vznikajícího milostného trojúhelníku dostávají. Tím způsobem se ze zcela očividného vývoje událostí stává jeden z nejlepší momentů filmu, jelikož postava Aleca Baldwina je jednou z nejlepších. Působí nejen jako glosátor, ale zároveň i jako odrostlý rádce, který všechny situace již zažil a může si dovolit ze své pozice radit, ovšem bez zjevného úspěchu.

[nggallery id=133]

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Woody Allen ovšem nepřestává u toho, co funguje a co je jistým způsobem absurdně originální a vtipné, co zkrátka poukazuje na Allenův styl, jaký by od něj kdokoli z jeho fanoušků čekal. Namísto solidní gradace a logického závěru, se film řítí do hlubokých propastí nejhorších možných klišé, kterých se může tvůrce v komedii dopustit. Jeho skeče místy opravdu připomenou to nejhorší z kinematografického provincionalismu, jakého jsme svědky i v tuzemských komediích. (Místy snímek opravdu připomíná nejhorší opusy Jiřího Vejdělka).
Allen tvoří postavičky, které jsou lacině povrchní a jen tak kolem diváka prosviští, aniž by v něm zanechali téměř jakýkoli solidní dojem. (Světlou výjimku tvoří postava Aleca Baldwina.) Paradoxně jediná skutečně povrchní a prázdná postava Monica (Ellen Page) se dokáže alespoň místy dostat divákovi pod kůži a zanechat dojem, že se skutečně díváme na film s živými herci a ne na panoptikum voskových figurín.

Obtloustlý sex symbol a senilita na pochodu

Do Říma s láskou nabízí všechny ty hororové scénáře, které nechcete, aby se vám v cizím městě přihodili. Vaše žena je zaměněna za prostitutku, telefon vám sklouzne do kanálu (!), přiletí sexuálně nevyzpytatelná kamarádka vaší přítelkyně. Všechny tyto vymyšlené scénáře divákovi Allen servíruje bez sebemenšího studu, jako by celou svou předchozí filmografii zahodil a zahrabal někam hodně hluboko ve snaze pobavit znuděného diváka, který do kina vyrazí proto, aby si užil rande spíše  než film.
Většina postav tak prožívá milostné eskapádky v duchu hesla „srdci neporučíš“ a v jistých situacích předvádí naprosto iracionální chování. W. Allen si neodpustil ani poněkud bizarní fanatismus ohledně filmových hvězd,  kterým fanynky doslova padají k nohám a bezmezně je obdivují.

Kdykoli se najde něco, co by se na filmu Do Říma s láskou dalo vyzdvihnout jako nevšední, energické a svěží, zapadne to v následující scéně do naprostého bahna otřepaných frází a povrchního hnusu. Mohl to samozřejmě být tvůrčí záměr, což by však působilo ještě hůř, než pokud to vysvětlíme jako „stařeckou“ chybu.
Srovnávat film s vrcholnými díly W. Allena by bylo nesmyslné, jelikož doba je jinde, tvůrčí hranice a témata, která se dají zpracovávat (ač jsou v jádru stále víceméně stejná) se jednoduše mění, a tvorbu žádného umělce nelze zakonzervovat v tom nejlepším. Ovšem takové posunutí kvality od předchozího filmu Půlnoc v Paříží je na první pohled matoucí až neuvěřitelný.
Snímek rozehrává příliš mnoho nevyrovnaných epizodek, které nejsou schopny konzistentně držet pohromadě a v závěru vyústit ve smysluplný celek. Nelze do příběhu postavit vypravěče, který sice trochu ospravedlňuje anekdotickou povahu jednotlivých příběhů, a čekat, že bude divák s takovým stylem vyprávění spokojený. Obzvlášť ne v případě, kdy čeká inteligentní, „neurotický“, uspěchaný a originální film, jaký jim může právě Woody Allen nabídnout.

Do Říma s láskou tak ve filmografii W. Allena rozhodně nezaujme přední příčky, neznamená to však, že se nemůže stát divácky oblíbeným snímkem. Jednoduchý a přímočarý film, u kterého je zpočátku naprosto jasné, jak se bude vyvíjet se možná hodí na líný páteční večer, ale hrozí nebezpečí, že v sobotu ráno bude dojem z něho značně vybledlý a možná nezanechá v divákovi ani sebemenší stopy.

Hodnocení Do Říma s láskou

 

Do Říma s láskou/
To Rome with Love

Česká premiéra: 19. července 2012
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Hrají: Alec Baldwin, Ellen Page, Jesse Eisenberg,
Penélope Cruz, Judi Davis, Woody Allen,
Roberto Benigni

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka