RECENZE: Čtyři lidi v jedné místnosti řídí Bůh masakru



Roman Polanski si opět zkusil něco nového, tentokrát adaptaci divadelní hry v současnosti jedné z nejhranějších dramatiček Yasminy Rezy Bůh masakru. (Divadelní hru zařadilo do svého repertoáru i několik českých divadel.) Celý film se odehrává v jednom uzavřeném prostoru, kde mají čtyři dospělí lidé vyřešit konflikt svých dětí, ke kterému došlo na hřišti.  Snaha o civilizovanost ale nevydrží všem protagonistům. Někteří se o ni ani nesnaží a od začátku nastolují vlastní pravidla hry. Dva manželské páry s naprosto odlišným vnímáním světa se snaží dosáhnout konsenzu skrz zdvořilé debatování. Takový model ale nemůže trvat věčně. 
Roman Polanski, který se drží textu Yasminy Rezy velice věrně, natočil komedii, která přerůstá hranice svého žánru a v kontextu současných, podobně laděných snímků, velice vyniká. Přestože například ústřední téma není ničím výjimečné a vývoj je naprosto očekávaný. Herecké obsazení posouvá film na vysokou úroveň a dává divákovi nahlédnout na univerzální vlastnosti každého člověka, nehledě na jeho koncepci vnímání světa. Snaží se demaskovat lidskou faleš, což se nejlépe daří na postavě Nancy (K. Winslet), která je od začátku nejvíce upjatá a nepřirozená. Naopak v postavě Penelope (J. Foster) se snoubí snaha vidět věci tzv. ve velkém měřítku. Mít rozhled o tom, co se děje dál než za prahem vašeho obydlí. Libovat si v moderním umění, starat se o záležitosti v Africe. Jinými slovy být vznešeným snobem.

Pozvracený Kokoschka

Roman Polanski zasadil děj filmu do New Yorku a tím vdechl snímku kolorit satirických komedií Woodyho Allena, který si rovněž libuje v podobném intelektuálním hnidopišstvím, jakého jsme svědky v Bohovi masakru. Klaustrofobní prostor bytu Longstreetových vytváří dokonale dusnou atmosféru, která graduje již od první scény, kdy se píše prohlášení pro pojišťovnu. Křečovité setrvávání Cowanových nad vynikajícím koláčem Penelope vytváří pocit zdánlivé idyly, kdy se čtyři dospělí lidé dokáží nad svými trably jednoduše pousmát a se ctí je vyřešit. Idylu narušuje jen Alan (Ch. Waltz), který od prvních okamžiků dává najevo, že tato situace jde zcela mimo něj. S neustále přiloženým telefonem u ucha okázale ignoruje tuto malou sešlost. Očekávání, která jsou spojena se jménem Christopha Waltze jsou beze zbytku naplněna a Alan se stává nejvýraznější postavou celého filmu. Přičemž je to poněkud paradoxní, jelikož je to právě on, kdo si od začátku o tomto setkání nedělá nejmenší iluze. Jeho postava neprochází žádnou radikální proměnou, protože on je sám sebou. Nejméně ideální figura je ta nejpřirozenější.

[nggallery id=118]

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Alan vytváří dokonalý opak k Penelope, která se urputně snaží dát lidské existenci vyšší smysl. Beze zbytku ctí hodnoty západní společnosti, odmítá jakékoli projevy násilí. Snaží se potlačit lidskou přirozenost. Proto je to právě ona, kdo proměnu zvládá nejhůře. Stejně jako ostatní se nedokáže odpoutat od materiálních statků. Pro Alan je to mobil, pro Nancy kabelka a pro Penelope její Kokoschka. Jako tichý patron, který si celou vzniklou situaci náramně užívá, působí Michael (John C. Reilly).

Konverzace na úrovni…

Bůh masakru se dá vyložit jako zdařilá parodie maloměšťáckého liberalismu a přetvářky. Kdy snaha řešit vše s chladnou hlavou pomocí rozumných argumentů, nemusí být vždy tou správnou cestou. V kontextu filmů uvedených v loňském roce ( u nás v tom letošním) do kin se Bůh masakru jeví jako film přirozený a mistrný. Přes všechny svoje vady, které bohužel má. Tou první a nejvýznamnější je krátká stopáž. Místy křečovité vtahování protagonistů stále do děje, i když už to vypadá, že je definitivní konec, patří také mezi nepatrné slabiny a praskliny na vizáži jinak perfekcionisticky natočeného snímku. Polanského smysl pro detaily a styl jakým vede herce ke stále ostřejším konfrontacím je výborný. Tak povedený, až je s podivem, že si za svou práci nevysloužil nominaci ani na jednu z „velkých“ cen. Většina (stoprocentně zasloužené) pozornosti se soustředila na protagonisty filmu. Polanski si odnesl uznání pouze z festivalu v Benátkách. Až se skoro zdá, že jeho skandály se mu ve „vysokých“ kruzích jen tak neodpustí. Otázkou morálky, viny a trestu se v Bohovi masakru zbývá dopodrobna. Možná mu film slouží jako vykoupení a snaha ukázat, že ne všechny prohřešky jsou nutně tak tragické, jak zprvu vypadají.

Michaelovu zranitelnost jako první vycítí Alan, který si neodpustí rýpavou poznámku o Michaelově práci. Jeho život je veskrz prázdný a možná právě proto vyzdvihuje práci své ženy, kterou zcela nechápe, ale přinejmenším ji považuje za vznešenou. Knihovnice, která se snaží napsat knihu o Africe, to je přeci vznešené.
Bůh masakru je varný kotel, kde se taví všechny druhy lidských emocí, jež jsou mnohdy ukryty hluboko pod nánosy přetvářky. Postupné odhalování pravých povahových rysů všech postav vytváří směsici vtipných scén i dramatických momentů. (Náhlá proměna Nancy a pozvracený konferenční stolek jako by vyjadřoval onen kotel, který musel každou chvíli vybuchnout.)
Čistě konverzační dramedie, která nemá k dispozici víc než kvalitní herce je velice smyslným filmovým soustem, které by mělo potěšit všechny ty, kteří budou ochotní hrát osmdesát minut tu samou hru. Na konci však zůstanou zmateni a sami se sebou, jelikož film je poněkud násilně ukončen zrovna v tom nejzajímavějším bodě. A tím ještě víc dráždí a provokuje diváka k tomu, aby si dovedl hrdiny do konce sám.

Hodnocení filmu Bůh masakru

Bůh masakru / Carnage

Česká premiéra: 26. ledna 2012
Režie: Roman Polanski
Scénář: Roman Polanski, Yasmina Reza
Hrají: Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz,
John C. Reilly

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka