RECENZE: Atlas mraků / Chceme stále víc a ničíme se sami



Spojení zcela odlišných tvůrčích osobností jakými jsou Tom Tykwer a (dnes už) sourozenci Andy a Lana Wachowští je na první pohled celkem riskantní, zvlášť v případě, že mají na plátna převést několikavrstvý román, který se snaží načrtnout vývojovou linku lidstva. Atlas mraků má velmi široký záběr témat a do filmu se podařilo vtěsnat většinu z nich, přesto je téměř tříhodinová stopáž filmu zaplněná tak z třetiny tím, co bylo v knize. Což rozhodně neznamená, že by Atlas mraků byl jen nějaký odvar knihy. Spíše naopak. Styl, jakým se tvůrci dohodli, že pospojují šest zcela žánrově i časově odlišných příběhů do jedné mozaiky, je úchvatný a mnohem působivější, než ve své knižní podobě. Kniha Davida Mitchella (v originále vyšla v roce 2004, první české vydání pak v roce 2006, druhé vydání letos v listopadu) je sestavena tak, že jsou příběhy samostatně vyprávěny. Spojitost mezi nimi je však zřejmá, jelikož na sebe vždy nějakým prvkem navazují. Stěžejním spojujícím motivem je pak netypické mateřské znaménko, které zdobí těla protagonistů jednotlivých příběhů. Toto „kometkové“ znaménko bylo zachováno i ve filmu, kde jsou však pro znázornění spojitosti a jakési větší osudovosti, použity ještě další typicky kinematografické prvky (stříhání mezi jednotlivými příběhy, znázornění většiny postav malým množstvím herců). Možná právě větší provázanost mezi jednotlivými příběhy dělá z filmového zpracování Atlasu mraků působivější zážitek, než je čtení knihy. Ovšem s typickým filmovým rizikem ztráty  informací. Některé myšlenky proto ve filmu působí útržkovitě a zjednodušeně, zatímco v knize mají možnost se dlouhodoběji vyvíjet na prostoru pěti set stran.

Co určuje kurs našich životů?

Základními tématy v Atlasu mraků jsou jevy, které posouvají naše životy neustále dopředu, ale zároveň nás drží v jakési smyčce, která nás nutí prožívat tytéž věci stále dokola. První příběh  amerického notáře Adama Ewinga odehrávající se v roce 1850 sice čte hudení skladatel Robert Frobisher ve 30. letech dvacátého století, ale příběh Ewinga se mnohem více vztahuje k událostem v daleké budoucnosti. Osvobození černého otroka, který je pro službu příliš vzdělaný, přímo koresponduje s příběhem servantky Sonmi 451, který se odehrává v daleké hypermoderní budoucnosti. Jeden čin v běhu lidských dějin může přímo ovlivnit směr, jakým se bude lidská společnost dále vyvíjet. Výsledky se nemusí dostavit hned, ale všechno je se vším propojené.
Příběh Sonmi 451 je zasazen do dystopické budoucnosti, ve které většina žije konformně v souladu s centrální vládou v Neo Soulu ve státě Nea So Corpos. V této době se společnost posuzuje podle množství finančních prostředků a jejich adekvátním utrácením. Všudypřítomná touha chtít víc nakonec vede k záhubě celé civilizace. Sonmi 451 coby povznesený servant sdělí světu, že lidé jsou si rovni a je lhostejné, zda-li se narodili jako čistokrevní nebo byli genomováni jako sloužící. Přímá souvislost mezi příběhem Sonmi 451 a Adamem Ewingem je ve filmu posílena tím, že se na postavu osvobozeného otroka Autui kladě větší důraz, a Adam se na základě svého přátelství s černochem rozhodne přidat k abolicionistům usilujícím v té době o zrušení otroctví ve Spojených státech. Unie a abolicionisté hrají důležitou roli právě v příběhu Sonmi 451, která se stává mluvčí unionistického hnutí odporu.

V každém ze šesti příběhů kromě neustále se prolínajících témat vystupuje z jednotlivých částí i jedno ústřední, zastřešující, které v podstatě vystihuje povahu té které doby. Robert Frobisher se musí vyrovnávat se svou homosexualitou, kterou přirozeně ve 30. letech dvacátého století musí tajit. Luisa Reyová v 70. letech dvacátého století odhaluje komplot velké ropné korporace, a nasazuje vlastní život, aby jako novinářka vynesla na světlo světa všechny informace. Důležitost nezávislého a investigativního novinářství je v příběhu Luisy silně akcentováno a nelze si nevybavit aféru Watergate, která otřásla důvěrou v politiky a na novináře se přenesla zodpovědnost být „hlídacími psy“.

[nggallery id=139]

Foto: © Warner Bros. Pictures

Díky neustálému střídání prostředí a stříhání z jednoho příběhu do druhého se z filmu nestávají jen fragmentární epizodky, ale skutečně je patrná kontinuita mezi jednotlivými ději, ze kterého se v podstatě stává jeden ucelený rámec. Což v knize příliš nefunguje a co je zřejmě také největší přínos filmového zpracování. Rozdíly mezi jednotlivými částmi jsou patrné především ve stylu, jakým Tom Tykwer a sourozenci Wachowští přistupovali k jednotlivým příběhům a epochám. Přirozeně že Wachowští oživili na plátně příběhy z budoucnosti a  Tom Tykwer zpracoval příběhy z minulosti a současnosti. Tykwerův romantismus, který byl patrný například v jeho adaptaci románu Patricka Süskinda Parfém: Příběh vraha, se tak prolíná jednotlivými příběhy a působí místy až poeticky oproti mechaničtějšímu a odosobněnému zpracování příběhů Sonmi 451 a Zachryho.

Naše životy nejsou naše vlastní

Dva ústřední herci, kteří v Atlasu mraků ztvárnili několik postav, jsou pak výrazně spojení i s režiséry (a režisérkou) filmu. Wachowští mají Huga Weavinga a Tykwer Bena Wishawa, se kterým pracoval právě na adaptaci Parfému: Příběhu vraha. Wishaw se víceméně drží hlavně ve svém ústředním příběhu o hudebním skladateli Robertu Frobisherovi. Ovšem Hugo Weaving dostal příležitost ztvárnit několik výrazných rolí, přičemž tou absolutně nejikoničtější je postava Starého Georgie z post-apokalyptické budoucnosti. Přízračný Starý Georgie nabyl v pojetí Wachowských podobu démonického vodníka, který k sobě láká ztracené duše, jejichž mysl je silně zatížená traumaty z minulosti. Právě proměny Weavinga jsou nejvýraznější a na rozdíl od jiných si v každé roli zachová svůj typický projev. Vzpomeňme na V jako Vendeta, kde byl jeho obličej po celou dobu schovaný pod zcela statickou maskou, přesto dokázal postavě vdechnout nezapomenutelný charakter. Kromě Starého Georgieho je silnou postavou (i když spíše v komické rovině) také sestra Noaksová z příběhu stárnoucího nakladatele Timothyho Cavendishe. Weaving sice mírně připomíná Robina Williamse ve filmu Táta v sukni nacpaného do silikonové masky a vycpávek , ale jeho sestra Noaksová dostala přesně tu podobu, jakou jí v knize vtiskl David Mitchell.

Kromě Weavinga dostali nejvíce prostoru Tom Hanks a Halle Berry, oba ztvárnili výrazné postavy v téměř všech příbězích. Jejich proměny vždy působily přirozeně, na rozdíl od některých rolí Jima Sturgesse a Jamese D´Arcyho. Sturgess totiž ztvárnil nejen Adama Ewinga ale také Hae Ju Changa v příběhu Sonmi 451 a stejný „rasový“ problém měl i James D´Arcy, který si v tom samém příběhu zahrál archiváře. Bílý herci dostali asijské obličeje a jejich mimika byla potlačena na minimální úroveň, nicméně je těžké v tomto kroku spatřovat jakýkoli náznak urážky. Příběh Sonmi 451 se odehrává v anonymní době, kde se věcem ani nedávají původní názvy, ale botám se říká nike, slovem sony se označuje téměř veškerá elektronika, čímž se dává jasně najevo, že člověk jako jedinec je ve světě ovládaném korporacemi pouhý spotřebitel a tvář není nic, co by určovalo jeho individualitu. Zvlášť, když je tak jednoduché si ji nechat měnit třeba každý týden. Což je na druhou stranu linie, která se ve filmu naznačuje pouze zkratkovitě.

Neustálý boj za vlastní práva i svobodu druhých se přelévá do silného individualismu, který se dostane až do absurdní podoby absolutního odosobnění a mechanického spotřebitelského života. Spodina společnosti je určena jinými názory a vytlačena na samé dno, ze kterého musí povstat, aby se společnost opět obrodila. Poslední příběh Atlasu mraků pak zobrazuje extrémní případ toho, kam se může současná civilizace dostat. Nutno říci, že zcela svou vlastní vinou a přičiněním. Zánik civilizace nezpůsobí ani přírodní katastrofy ani nájezd emzáků. Příběh Zachryho (Tom Hanks) nejvíce strach z možné budoucnosti lidstva. Ne takové, jaká je popsána v příběhu Sonmi 451, protože anti-utopické scénáře nejsou až tak překvapivé nebo neobvyklé. Silný důraz na opětovné splynutí s přírodou, ke které bychom se měli uchýlit, chceme-li se zbavit škodlivých nánosů moderní doby, obléct se opět do rozervaných cárů a vrátit se k legendám – to případně hrozí lidstvu, které včas nenalezne únosnou míru modernizace, za kterou už by se nemělo vydávat.

Atlas mraků má tendence probírat velká témata, která ovlivňují osudy lidí napříč generacemi, a řešit problémy, které jsou v konkrétní době nejaktuálnější. Budoucnost je ale vždy taková, jakou si sami vytvoříme. Tříhodinový vizuálně působivý Atlas mraků vůbec není nijak výrazným filosofickým soustem, které by nešlo strávit. Výtvarně je film velmi výrazný a vizuálně bohatý, někdy i na úkor samotného příběhu, který se mnohdy musí spokojit s odbočkami a zkratkami.

 

Atlas mraků /
Cloud Atlas

Česká premiéra: 22. listopadu 2012
Režie: Tom Tykwer, Andy a Lana Wachowští
Scénář: Tom Tykwer, Andy a Lana Wachowští
(Podle románu Davida Mitchella Atlas mraků)
Hrají: Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving,
Ben Wishaw, James Sturgess, Jim Broadbent, Doona Bae

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka