Pějme píseň dohola 1990



Samozřejmě jsem o filmu slyšela, ale nikdy jsem neměla chuť se na něj podívat. Je starý jako já, tak  jsem byla trochu zvědavá, co se z něj dozvím nebo čím mě překvapí. Takže takhle. Nedozvěděla jsem se  z něj nic, ale překvapil mě dost.

Jestli někdo prohlásí „víc takových snímků v české kinematografii“, zblednu. Protože už takhle jsou české filmy špatně čitelné zbytku světa, ale tohle vyrazilo dech i mě. Pořád nějaké šmydry vydry a sprgy mrgy. To by možná i stačilo. Co k tomu filmu dodávat. Jestli ho nějací lidé považují za kult, budiž. Pro mě je kult třeba Kouř, tohle je prostě jen divné.

Co ale považuji za hlavní přínos snímku je fakt, že se v něm poprvé objevila Anna Geislerová coby čtrnáctiletá dívenka. Její přítomnost také zapříčinila, že jsem se vydržela dívat až do konce, protože film mi pil nervy téměř od začátku až do konce.

Jenže nejhorší u filmu je právě to, že v divákovi neprobudí vůbec žádnou reakci. Takže Pějme píseň dohola není špatný film. Neumím si představit, že by u něj někdo jen tak bezduše seděl a nic to s ním neudělalo. To prostě není možné.

Jinak pokoušet se srovnávat tohle s Kouřem nejde. Z Kouře čpí ironie od začátku do konce, dělá si srandu sám ze sebe. Tenhle film se o to pokouší.

Film je plný divných a směšných figurek, ale nejlepší je postava kulturisty Boba. Ten je totiž tak jasně daný, že nelze pochybovat o jeho určení. To ovšem ostatní, mimo dětí, nejsou. Vyloženě hodně podivná a nejasná je postava přítele Venduly, která se objeví pouze na začátku a na konci.

Úvodu s divnou hrou, která se jmenuje „na blba“ kraluje právě Marek. Je to taková zvláštní postavička a nejde mi do hlavy, proč  má zrovna takovou buchtu jako je Vendula. To ona asi taky nebude úplně normální. V tomhle filmu totiž není normální nikdo, jen Bob je kulturista.

Zasazení příběhu do prostředí pionýrského tábora, kde se dají hezky ukázat dobová klišé, jako je hra na flašku nebo automatické odstrčení dětí z kolektivu, které jsou nějakým způsobem jiné. Typickým příkladem je Tráva, která nejspíš znázorňuje typ zamlklé intelektuálky. Prostě taková batikovaná holka.

Pějme píseň dohola 1990

 

Musím říct, že ostatní děti, kromě batikovaný, mně celkem slušně vytáčely. A ne tím, že to vesměs nejsou herci, o to ani nejde. Ale prostě způsob jak jsou rozeřvané, nevychované a celkově bych jim ráda ukopla hlavinky.  To ostatně místy skoro všem, počínaje Markem na začátku, tak i občas ufňukané a nevyrovnané Vendule a taky té paní uklízečce, jejíž věčně otevřená tlamka mě dohání k šílenství.

No prostě zase z toho jako jednoznačný vítěz vychází Bob, který je tak dobře napsaný, jasný a pitomý, že ho prostě nelze nenávidět, tak jako všechny ostatní.

Pějme píseň dohola 1990

Ale všem negativním faktoru navzdory, ve mě film i občas vyvolal úsměv. Ale spíš až z odstupem, až po skončení. Během sledování jsem měla chuť rozbít monitor a vyhodit ho z okna. Ale možná právě tyhle emoce měl film způsobit.

Nějaký nápad mu samozřejmě upřít nelze, ale je to snímek pro otrlejšího diváka se silnějšími nervy. Cholerikům nedoporučuji.

_____________________

Pějme píseň dohola 1990

Režie: Ondřej Trojan
Hrají: Anna Geislerová, Václav Chalupa, Ulrika Kotajná

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka