RECENZE: Melancholia / Pěkně stylizované, ale překvapivě mírné



Provokatér a letošní „vyvrženec“ z festivalu v Cannes Lars von Trier natočil svou Melancholii opravdu pěkně. Žádné nechutné scény, tentokrát divákovi neukazuje všechno, naopak ho nechává domýšlet, dokreslovat, ale zase si možná léčí své deprese.
Na film jsme šla s mírnými rozpaky a částečným strachem, abych neodcházela znechucená jako se to povedlo v případě (o mnoho víc vychvalovaného) Antikrista. Letošní aférka s výroky Larse von Triera možná přivede na film více diváků, ale jasné je to, že Melancholia takovou propagaci nepotřebuje.

[nggallery id=8]

Případ výroku Larse von Triera o Hitlerovi a o tom, že je nacista je výbornou ukázkou toho, jak dokáží média překroutit cokoli, vytrhnout z kontextu, dát tomu křiklavý titulek a podpořit tím svůj mizerný náklad. Kdo viděl celou tiskovou konferenci, kde kontroverzní režisér promlouvá, viděl také to, že se do své odpovědi velice nešikovně zamotal, a když už nevěděl, jak z toho ven, prohlásil něco jako „tak dobře, jsem vlastně nacista“. Kdo má v hlavě mozek musel poznat, že to není myšleno vážně. A předpokládám, že to poznali všichni, i ti pisatelé oněch křiklavých titulků. Zajímavý postřeh od Zdeňka Holého, který si snad jako jediný povšiml významu anglického slova „sympathize“, které se dá přeložit také jako „mít soucit“, což znamená litovat, ale nejen to. Konotativní význam slova litovat v sobě zahrnuje také trochu pohrdání, co myslíte? Celý ten kolotoč, vyhazov a cejch, který udělila ctěná organizační složka Trieorovi, je vlastně jen nepochopení a přehnané zveličování. Poukazuje na nemoc naší doby, kdy už ani umění není zcela svobodné.

Zpět ale k Melancholii samotné, zpět k filmu, kterým snad nejlíp Trier poukazuje na to, jak moc rozervaná je jeho dušinka. Z Melancholie nezaznívá žádný patos, protože skutečně narušený člověk není ubohý, je to vizionář a popírač. Popírač boha, lásky, pochopení… Alespoň podle jeho nového filmu. Film je opět rozdělen na části, které jsou jednoduše pojmenované po hlavních hrdinkách. Tedy Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Charlotte Gainsbourg). Kirsten Dunst v Melancholii ukázala, že umí opravdu skvěle hrát. Nepatří mezi moje oblíbené herečky, ale svým výkonem zde si získala i mě. Její postava Justine moc nemluví, tím spíš je každý dialog, který vypustí z pusy řízný a na svém místě. Její postava diváka zajímá, chceme vědět, co všechno se děje v její hlavě.

Kontrast honosné svatby a nicotné lidské existence v okamžiku, kdy dojde ke srážce Melancholie a Země, je asi nejsilnější dojem z filmu. A proč ono popření? Je to spíše odcizení, než popření. Ztráta hodnoty, víry, lásky. Honosná svatba, ale rozpadlá rodina. Otec, zhýralý muž, obklopen ženami. Matka, která svými jízlivými poznámkami kazí vyumělkovanou atmosféru, kde vše běží podle plánu jistého velice nákladného svatebního návrháře.  Upjatá Claire a její bohatý manžel (Kiefer Sutherland) v roli hlavních organizátorů a sponzorů svatby, jsou vlastně jediní, ze kterých trochu lásky kape. Oba milují svého malého syna a nejspíš i sebe navzájem. Jinak je ale hodnota rodiny v Melancholii prakticky nulová. Když Justine potřebuje útěchu od matky nebo od otce, oba se jí prakticky postaví zády a pomoc nenabídnou. Matka bez servítků, otec se alespoň trochu snaží.

Největší náboj má hned úvodní zpomalená sekvence, do které hrají podmanivé tóny Wagnerovy opery Tristan a Isolda. Dávat do souvislosti Wagnerův antisemitismus s Trierovými výroky o Hitlerovi by bylo čisté bláznovství a nesmysl.
Extrémně zpomalené záběry, blížící se střet Země s Melancholií, vlastně to hlavní z filmu je dáno na začátek. Proč vlastně? Proč se dívat na film, když již z úvodu známe jeho konec? Jde snad o uměleckou exhibici? Samozřejmě že ano. Ale s tím divák musí počítat, když na film jde. Film jako médium masovou produkcí akčních snímků ztrácí přídech umění. Ale i skrz film, stejně jako prostřednictví hudby nebo výtvarného díla lze prožít estetický zážitek. A stejně jako hudba a obraz prozradí jen to nejnutnější a nechává na recipientovi, ať se s tím popere po svém,  i Melancholia se o podobný umělecký zážitek snaží.
Už výběrem hudby, přes umístění obrazu do úvodní sekvence. (Obraz Pietera Bruegela – Lovci ve sněhu)

Co mně zaznívá z Melancholie jako nejvarovnější signál, je opuštění jakékoli vyšší moci. Nejsem člověk vychovaný k víře, ale ateista také ne. Proto mě zaráží absolutní nepřítomnost vyššího principu. Nic. Prázdno. Pouze nekonečný vesmír a Země jako zrnko prachu. Tento chladný přístup ke zkáze světa mi připadá jako výkřik zoufalství. Neexistence opěrného bodu, katastrofa servírovaná jako prostý fakt. Jako nezvratitelný běh času, kdy vesmírem plují miliardy hvězd a těles a země je pouze jednou z nich. S tím rozdílem, že se tu nějakým fatálním omylem zrodil život. Ovšem život podlý, krutý, zlý a vůbec, je to hnusné místo k žití. Alespoň podle Justine, která si z koncem světa nedělá žádné starosti. Naproti tomu její sestra Claire je plná strachu.

Je to pochopitelné, jelikož Claire je matka. Justine je psychicky narušená, tudíž se její reakce nedá pokládat za racionální. Ale i ona v poslední chvíli možná cítí něco jako lítost. Je von Trier opravdu promítnut velkou měrou do svého nového filmu? Je v jeho nitru stejná prázdnota jako v Melancholii? Nebo je to všechno pouze šikovně stylizované umělecké vyjádření prosté vize?

Úctyhodná délka dvou hodin (a kousku) diváka nenudí. I když ví, jak film skončí.  To, co se na plátně vidíme, je jen zlomek toho, co se opravdu odehrává. I přes fascinující výkony všech herců, zejména ústřední ženské dvojice, nemůžeme rozpoznat všechny niterné pochody, ale můžeme si je představit.
Oproti mnoha katastrofickým snímků zde chybí hrdina, pocit sounáležitosti a hlavně víra, že je někde něco dalšího. Něco, kam se po smrti uchýlí naše duše. Tělesná schránka bude sežehnuta pekelným ohněm, ale naše duše přežije. Zde je zkáza a poslední chvíle na Zemi viděna pouze skrze pár postav. A ještě ke všemu dost pesimisticky. Justine se vyjádří jasně: „Život je pouze na Zemi. A ne na dlouho…“

 

Melancholia 2011

Režie: Lars von Trier
Hrají: Kistern Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland

Foto: zentropa.dk

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka