LFŠ 2013: Co nabízí letošní „filmovka“ a co si nenechat ujít vol. 1



Letní filmová škola

Letní Filmová škola Uherské Hradiště | 26. 7. – 3. 8. 2013

Balit batůžky na letošní Letní filmovou školu je ještě předčasné, ale mít již koupený lístek na vlak či autobus a zajistit ubytování a akreditaci je více než moudré. Na festival se jako každý rok chystá spousta filmových nadšenců, takže míst pro spacák či stan, případně počet samostatných pokojů a dalších buržoazních vymožeností, rychle ubývá a kapacita se naplňuje.
Jestli tedy ještě nejste akreditovaní a nemáte ubytování, můžete to rychle napravit na stránkách lfs.cz.

Pokud je první krok úspěšně za vámi a krosna už vám doma leží v koutě přichystaná na napěchování, pak přichází druhá část příprav. Důkladně prostudovat program, který byl před pár dny kompletně zveřejněn, a zaškrtat si, co letos nesmíte vynechat.
Jako každý rok je toho tolik, že stihnout všechno by vyžadovalo superschopnosti, nebo přinejmenším obraceč času.
Pravděpodobně nemáte ani jedno, takže musíte pečlivě zvážit, čemu svůj drahocenný čas věnujete.

Fokus!

Program již léta tvoří programové sekce, které pomáhají nesčetné množství filmů třídit a dát programu jakýsi řád. Také se podle nich snáze orientuje a vytváří osobní program, jelikož každá sekce přitáhne svoje příznivce stejně tak jako někomu napoví, že filmy v ní se vám do vkusu možná úplně netrefí.
Každoročně se LFŠ podrobněji zaměřuje na kinematografii jedné konkrétní země. Sekce Fokus letos představí filmy z Portugalska. A nebojte se, nabídka je bohatá a nenabízí jen pro někoho nesnesitelně nudný film Tabu (r. Miguel Gomez, 2012), který sice možná vzdává poctu klasickému filmu 20. let, přesto je to pro mnohé stěží dokoukatelný snímek.

Tanec svatého Víta | r. Jorge Brum do Canto (1929) Foto: LFS

Tanec svatého Víta | r. Jorge Brum do Canto,1929 Foto: LFŠ

Sekce Fokus je dále rozdělena do několika podsekcí. Sekce Fado je pojmenovaná po portugalském hudebním stylu, který vznikl v 19. století a odrážejí se v něm témata nešťastné lásky, sociálních rozdílů charakterizovaných často těžkým životem rybářů a dělníků. Písně jsou melancholické, ale s nádechem optimistického příslibu lepší budoucnosti.

Sekce Novo Cinema představuje filmy z 60. a 70. let a znamená pro portugalský film něco podobného jako pro český (a slovenský) Československá nová vlna. V tomto období vznikaly v Portugalsku filmy se sociálním přesahem nezřídka ovlivněné filosofickými proudy, které jim propůjčovaly těžká témata smrti, úzkosti a celkového osudu člověka.

Návrat k filmovým „počátkům“ proběhne v rámci Sekce Portugalský němý film, kde se představí dva snímky z konce 20. a  počátku 30. let. Jedním z nich je pětatřicetiminutový avantgardní film Tanec svatého Víta (1929), který je ovlivněn francouzským impresionismem a snímky Marcela L’Herbiera. Režisérem filmu je Jorge Brum do Canto, který snímek natočil ve svých 18 letech a film se v době svého vzniku dočkal pouze jedné projekce. Po druhé byl k vidění až v roce 1984 v rámci Cantovy retrospektivy pořádané portugalskou cinematékou.
A protože němý film vlastně neexistuje, jelikož jeho promítání vždy doprovázela živá nebo reprodukovaná hudba, případně mluvené slovo, bude Tanec svatého Víta v Uherském Hradišti promítán s živým hudebním doprovodem v podání Jana Plíhala.

José a Pilar | r. Miguel Gonçalves Mendes, 2010

José a Pilar | r. Miguel Gonçalves Mendes, 2010  Foto: LFŠ

Sekce Současný portugalský film pak přitáhne pozornost opět do přítomnosti a nabídne osm snímků současné portugalské tvorby. Mezi nimi i již zmíněný snímek Tabu.
Uveden bude také polodokumentární film José a Pilar (r. Miguel Gonçalves Mendes, 2011),  který zachycuje časosběrnou metodou život jediného portugalského nositele Nobelovy ceny za literaturu Josého Samaraga a jeho manželky Pilar del Río – významné novinářky a feministky.
José Samaraga zemřel v roce 2010, ale jeho knihy působí stále kontroverzi, zejména v církevních řadách. Především jeho kniha Evangelium podle Ježíše Krista zahýbala žlučí nejednoho vyznavače křesťanské věrouky. Kvůli tomuto románu byl Samaraga donucen odejít do španělského exilu, kde také zemřel.

Hollywoodská klasika – King Kong, Gone with the Wind etc.

Z rozpáleného a temperamentního Portugalska se pak můžete přemístit do jistých a vykalkulovaných vod zlaté éry hollywoodského studiového systému. Do doby, kdy režisér byl pouhým dělníkem a za nitky tahal producent, kterého zajímal především divácký úspěch a zisk (to stále platí).
Sekce zaměřená na zlatý věk Hollywoodu představí zásadní snímky ze 30. a počátku 40. let. K vidění bude i nesmrtelný Občan Kane (r. Orson Welles, 1941), který zásadně přepsal filmovou stylistiku a započal éru moderního filmového umění.

Občan Kane | r. Orson Welles, 1941 Foto: LFŠ

Občan Kane | r. Orson Welles, 1941 Foto: LFŠ

Ač se to z dnešního pohledu nemusí zdát natolik patrné, v době začátku 40. let nebylo běžné ve filmové naraci přeskakovat z jedné vyprávěcí linie do druhé a používání flashbacků bylo také poměrně vzácné. Dnes již běžná praxe, v době vzniku Občana Kanea téměř revoluce.

Právě narativní formou je Občan Kane výjimečný, jelikož nenásleduje jasný hollywoodský vzorec, že jedna událost vede nevyhnutelně k další až dojde k jejímu vrcholu a vysvětlení. Takové zřetězení tu nenajdeme a motivace postav nejsou vždy zcela jednoznačné. Také další technické aspekty filmu jsou mimořádně propracované, takže není divu že dvě současně „největší hlavy“ v oblasti filmové teorie – David Bordwell a Kristin Thompsonová – se tomuto filmu ve svém The Art of Film obšírně věnují.

Zřejmě se najde jen velmi málo lidí, kteří by nikdy neslyšeli o King Kongovi. Jeho příběhu se dostalo již nesčetné množství filmových zpracování, ale tím nejzásadnějším dílem stále zůstává originál z roku 1933. Z dobových konvencí mu přísluší označení horor, konkrétněji monster horor, kterých se ve 30. letech točilo hojné množství, ale žádný nezaznamenal takový úspěch jako právě King Kong.

Horory byly v Hollywoodu populární už ve 20. letech, několik legendárních postav vytvořil třeba Lon Chaney -Fantom opery (1925) Alonzo, muž bez rukou (1927), ale ve 30. letech začaly být populární filmy s tematikou vědeckých experimentů, které se zvrtly, monster, upírů a různých proměn člověka.

Jih proti Severu | r. Victor Fleming, 1939 Foto: LFŠ

Jih proti Severu | r. Victor Fleming, 1939 Foto: LFŠ

Další hollywoodskou klasikou je zfilmovaný román Margaret Mitchell Jih proti Severu (Gone with the Wind). Monumentální filmový epos, který trvá bezmála čtyři hodiny se stal také jedním z nejznámějších hollywoodských „pohádek“ zasazených do doby občanské války. Kdo by neznal pohledného světáka Rhetta Butlera v podání Clarka Gablea a Scarlett O’Harovou, kterou si zahrála manželka Laurence Oliviera Vivien Leigh.
Snímek Jih proti Severu vznikl na samém konci 30. let a také téměř na konci jedné slavné éry. Představuje tak studiový systém na svém vrcholu.

 Nová věcnost G. W. Pabsta

Jméno režiséra Georga Wilhelma Pabsta možná znáte z dějin filmu, ale pokud ne, určitě jste jej zaslechli v Tarantinově snímku Hanebný pancharti. G. W. Pabst se narodil roku 1885 v Roudnici nad Labem, ale jeho jméno není spojené s českými zeměmi. Jeho nejznámější filmy byly natočeny v německé produkci. Některé z jeho snímků lze označit za filmy tzv. Nové věcnosti. Tyto filmy se zaměřovaly především na sociální témata a nezřídka byly jejich hlavními postavami ženy – často ženy bídou a životními okolnostmi zahnané buď k prostituci nebo k sebevraždě.

Ulička, kde není radosti | r. G. W. Pabst, 1925 Foto: LFŠ

Ulička, kde není radosti | r. G. W. Pabst, 1925 Foto: LFŠ

Ve snímku Ulička, kde není radosti (1925) se vedle sebe sešly dvě velké divy němého filmu Greta Garbo a Asta Nielsen. Snímek pojednává právě o morálních dilematech žen, které jsou stále „utlačovány“ společenskými konvencemi, ale které se zároveň po první světové válce snaží přežít v hladu a chudobě.
Snímek bude samozřejmě promítán s živým hudebním doprovodem, který zajistí brněnské trio Kochlea.

Jméno G. W. Pabsta je ale spojeno ještě s jedním filmovým žánrem. Oblíbenými filmy německé kinematografie 20. let  byly snímky osvětové, kam spadaly i sociálně hygienické filmy, ale především filmy zaměřené na kulturu těla. Oblíbené byly zejména „alpské filmy“. Do určité míry snímky nasáklé nacionálním socialismem, jelikož jejich nepopiratelným účelem byla glorifikace těla, ukázka zdatnosti a síly národa.  Snímek Bílé peklo Pitz Palü (1929) patří k vrcholům svého žánru. G. W. Pabst se na filmu podílel jako spolurežisér s řadou dalších zkušených tvůrců, ale vévodí mu především osobnost Leni Reifenstahl, která se zhostila hlavní role.

Pokračování článku o letošní Filmové škole a programových tipech najdete zde.

Podrobné informace o festivalu najdete na oficiálních stránkách Letní filmové školy.

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka