Jak televize zabila film, aneb kdy bude konec dabingu v Čechách



Nejprve si musíme ujasnit, co si představit pod pojmem „televize“. Nemám na mysli samotný přístroj, nýbrž „televizi“ jako firmu na výrobu „zábavy“. Televize v dobách svého začátku byla vítaným nástrojem a svůj program sestavovala tak, aby nakrmila nejširší masu obyvatel, toužící po práci dostat nenáročnou zábavu v líbivém balení.


Zdá se, že se tyto časy moc nezměnily a nezažíváme žádný posun. Pomineme-li různé „chytré televize“, se kterými můžete klidně brouzdat na internetu, přehrávat videa na youtube a podobné blbinky, zůstává televize lacinou náhražkou skutečné zábavy.
Vezměme si například filmové médium. Většina televizí, resp. televizních kanálů nabízí do svého programu semtam nějaký ten filmový kousek. A někdy je to snímek, který skutečně upoutá naší pozornost. Zaplesáme, děláme si na sobotu večer volno a v osm hodin bednu zapneme. Film, který má standardní délku hodinu a půl dokáže televize roztáhnout na krásné dvě hodiny i více.  To je případ pouze komerčních neplacených kanálů. Prostě si přepnu na Českou televizi, nebo si zaplatím HBO a mám po starostech.

Inu, to není tak docela pravda. Vezměte si takovou Českou televizi. Měla by sloužit jako bohulibý nástroj ve vzdělávání našeho národa. A znalost některých filmů do základního kulturního přehledu patří. Jenže i Česká televize nám upírá tu možnost sledovat filmy s originálním zvukem. (Filmy s titulky jsou zřejmě tak alternativní, že se vysílají pouze na ČT 2 a to ještě raději až trochu později, kdy jdou slušní a normální lidé spát. A vzhůru zůstává jen vyvrhel společnosti.)
Nehledě na to, že nejen znalost samotného filmu je důležitou součástí kulturního života, ale co teprve jazyk, ve kterém je snímek natočen. Skrz filmy lze slušně odposlouchat běžnou slovní zásobu cizího jazyka a navíc příjemnou formu, kdy nasáváte nová slova, aniž byste si toho byli přísně vědomi.

Komerční vs. veřejnoprávní televize

Je televize skutečně zabijákem filmu? Film je umělecké dílo. A zásah do uměleckého díla by neměl být připuštěn. Dabing je zásah.
Díváte se na zahraniční herce a slyšíte hlasy lidí, které vaše babička denně sleduje v Ulici, Ordinaci a podobné televizní bryndě.  Opravdu dostáváte celé dílo nebo jen jeho (navíc silně zprzněnou) část?
Skvělý a na českém trhu odvážný krok se odhodlala udělat TV Prima, která na svých kanálech Prima Cool a Prima Love zařadila do vysílání dva seriály s originálním zvukem. Sice se bojí je zatím pustit do hlavního vysílacího času, ale je to první vlaštovka.
Tlačit na komerční televize nelze. Těžko jim nařizovat, aby v zájmu jazykové vzdělanosti našeho národa vysílaly filmy a seriály s originálním zvukem, když vědí, že by jim to nejspíš snížilo sledovanost.

V naprosto jiné situaci se nachází Česká televize. Každý, kdo vlastní televizi se automaticky stává plátcem koncesionářských poplatků. A proto jsou diváci České televize v jiné pozici, než diváci komerční televize.
Logicky nás jako první napadne, že dabing je přeci finančně mnohem více nákladný než titulkování filmů. Neměla by Česká televize volit levnější variantu pokud je to možné? Navíc se dabingem značně snižuje umělecká hodnota snímku. K hereckému projevu patří též hlas. Z filmu, na který se díváme v televizi máme vlastně pouze poloviční zážitek.

Zase peníze…

Že je dabing především dobrý byznys je jasné. Proč by se jinak tolik podporoval. Nutno dodat, že v zahraničí je trend odlišný. Filmy se nedabují. Opatří se titulky. Je to rychlejší, levnější, lepší pro diváka. V dabingu nelze spatřovat žádné plus. Česká populace je gramotná. Podporujme tuto gramotnost i tím, že budeme do uší českých diváků více pouštět cizí jazyky.
(Vynechme lidi se zrakovým postiženým. Pro ty je dabing nezbytný, pokud daný cizí jazyk dobře neovládají.)

Jsem toho názoru, že dabování filmů podporuje jedince líné, nenáročné a svým způsobem i trochu hloupé, když jim nevadí, že jsou u filmu takto ochuzováni. Další bod, který jednoznačně mluví pro titulkování filmů, je větší přesnost v překladu. U dabování musíte najít slova, která se hercům „hodí do pusy“. V titulcích máte větší svobodu a lze nalézt mnohem přesnější český ekvivalent pro překládaná slova. Navíc lze vložit také „poznámku“, která vysvětluje slovo v kulturním kontextu dané země. U dabingu takové možnosti nepřichází v úvahu.

Zveřejnit čísla ohledně dabingu by jistě bylo zajímavé. Nedávno jsem si na svém Twitter účtu nad dabingem postěžovala. Česká televize (na Twitteru jako @CzechTV) přislíbila, že čísla poskytne. Čísla nejsou. A nedoufám, že kdy budou. A když budou, nevěřím, že budou reálná. Nelze se ubránit dojmu, že tyto informace by měly být veřejně přístupné všem. Firmy, které dabing zajišťují si na svůj byznys jen tak lehce nenechají sáhnout. Ale dabovat filmy a seriály je vyhazování peněz.
Než se dočkáme lepších zítřků v podobě originálního znění u všech filmů a seriálů, možná již nebudu dýchat stejný vzduch, možná nebudu dýchat vůbec.
Iniciativa by ale měla vzejít od občanů, kteří cítí, že je načase udělat krok vpřed a dabing nechat minulosti. Proto se zajímejme o ta čísla, která jsou každoročně v dabingu zbytečně utopena a požadujme změnu. Neozveme-li se, nic se nestane.

Vaše reakce jsou vítány. (Pokud máte na srdci jen vylévání si své zlosti a špatné nálady, nechte si to doma na starou.)

P.S. O dabingu v kině tentokrát pomlčím. To není zvěrstvo, to je zločin!

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka