Game of Thrones / Just give me my happy endin’, man!



Jestli nepatříte mezi pravidelné diváky seriálu HBO Hra o trůny, nebo už nemáte dávno přelouskané všechny knihy ze ságy Písně ohně a ledu Geroge R. R. Martina, tak nečtěte dále, jelikož tento článek obsahuje spoilery. Devátý díl třetí série úspěšného seriálu, kde je toho mnohem více než pevná prsa krásných žen (přestože na ně neustále horlivě lákají), byl právě včera premiérově odvysílán a jeho obsah vyvolal „wtf pohledy“ téměř u všech, kteří nebyli s vývojem seznámeni z knih.



Za 999,- Kč

Přečetla jsem pouze první díl (Hra o trůny) a seznala jsem, že mi zpracování seriálu sedí mnohem více. Kniha je samozřejmě velmi čtivá, přes její délku se dá přečíst ve velice krátké době (věřím, že kdo si udělá čas, stihne to krásně za jeden den), ale jelikož jsem před tím znala již seriál, po dalších dílech jsem nesáhla. Protože je kniha převedená opravdu detailně a věrně, nemělo pro mě smysl číst další díly (mám kupu jiného, troufám si tvrdit lepšího, čtení). Seriál tedy sleduji jako tabula rasa, netuším, jaký zvrat na mě čeká. Cítím se tak i mnohem lépe, protože se opravdu těším na každou další epizodu.

V tomto případě mi neznalost předlohy naprosto vyhovuje, jelikož G. R. R. Martin se neštítí dělat svým postavám ze života peklo, případně je života velmi snadno zbavovat, téměř v každém díle je maličký (nebo i větší) zvrat, který jsem nečekala. A to je přesně ten faktor, kvůli kterému jsem se zařekla, že si knihy zatím dočítat nebudu. Málokterý film či seriál má podle mě tak silnou schopnost vyvíjet se naprosto mimo očekávání.

Jak dlouho takových postup bude fungovat, to je důležitá otázka. Časem se totiž může stát, že se preventivně přestaneme vázat na jakoukoli postavu a postupně ztratíme sympatie úplně ke všem. A tím pádem možná ochabnou i sympatie k celé sérii. Což se v současné době samozřejmě neděje. Efekt je spíše opačný. Čím více zvratů, tím větší zvědavost, tím větší chuť seriál sledovat.

Všichni máme rádi šťastné konce

„Happy end“- není snad odpornějšího výrazu, zejména v souvislosti s filmem. Přesto převládá dojem, že do filmů prostě šťastný konec tak nějak patří. Vezměme si jen pozměněné konce knižních adaptací. Valná většina z nich bude mít mnohem optimističtější konec, než jejich originální předloha. V poslední době se to neděje tak často a filmový průmysl začíná divákům servírovat i adaptace tak, jak skutečně dopadly. Ale i příklad z nedávné doby tvrdí opak. Například Silver Linings Playbook.
Jednoduchý příběh chlapíka, který nachytal svou ženu ve sprše s milencem, v afektu mu málem rozmlátil hlavu na kaši a na několik let ho museli zavřít do blázince. Zatím stejné v knize i ve filmu. Jenže kniha Matthewa Quicka je mnohem komplikovanější, tam se hrdina prostě jen tak nevzpamatuje z lásky ke své ženě, k níž se i přes rozvod a soudní zákaz přiblížení, chorobně upíná. Nestačí jen, aby se před Patem objevila Tiffany, několikrát si spolu zatancovali, a Patovi se z toho v hlavě „rozsvítilo“ a seznal, že Tiffany je dívka pro něj.
Film má tendenci zjednodušovat. Dokonce i tzv. nezávislý film, který natočil David O. Russel je natočený tak, aby pohladil po duši masovější publikum. Proč to nepodat tak, jak to skutečně v knize je vylíčeno? Že se Pat pouze pomalu snaží zapomenout na svou ženu, že mu v tom Tiffany zpočátku víceméně jen pomáhá a o lásce se ani zdaleka nedá mluvit? Přeci to není tak těžké. Ale není to „šťastný konec“.

52067-Game-of-Thrones-meme--You-have-cECW

Proto i když podvědomě samozřejmě toužíme po harmonii a chceme, aby všichni v Západozemí žili šťastně až do smrti a každé úmrtí či znetvoření oblíbené postavy nás bodá u srdce, nepřestáváme se dívat, protože nás to také vzrušuje, překvapuje a udržuje v napětí. Šťastné konce nudí, neočekávané zvraty vytvářejí podhoubí pro diskusi, vybízejí k mnohem většímu sdílení pocitů svých dojmů s ostatními (viz tento článek).
To, že si G. R. R. Martin s klidem zabijí svoje postavy není nic překvapivého. Kniha toho snese mnohem více než film/seriál. V tomto případě je však seriál pro takové zvraty ještě lépe uzpůsobený. Filmová adaptace knihy totiž musí být téměř vždy zkratkovitá. Nedá se v ní tolik pracovat s vývojem postav, vše musí být mnohem jednoznačnější a čas strávený s postavami je také omezený. Naproti tomu seriál má mnohem více příležitostí postupně odhalovat tajemství postav, nenápadně dávkovat vývoj jejich psychiky, vysvětlovat motivace. Podobným stylem pracují všechny seriály – větší prostor a divácká věrnost toho dovolují mnohem více. Například seriál The Following pracuje s podobným konceptem postupného sbližování s postavami a pak se neštítí sprovodit ze scény i ty, u kterých byste to rozhodně nečekali. Seriál Hannibal s Madsem Mikkelsnem také pracuje s pomalejším tempem a kupodivu to u příběhu s primárně kriminalistickým motivem skutečně dobře funguje.

Hra o trůny je ale přeci jen v něčem zcela atypickým seriálem. Vzpomeňte si na svůj nevěřícný výraz, když  se hlava Neda Starka nenávratně oddělila od těla. To, co se stalo v devátém díle třetí série je v podstatě srovnatelný šok, ne-li ještě větší. Vražda hned tří Starků najednou jsou celkem slušná jatka i na tento seriál.  A to ještě není vrchol série. A díly před tím? V podstatě volné tempo, nic zvlášť překvapivého se nestalo.
Schopnost dávkovat nečekané zvraty tak funguje ještě na další úrovni. Nejen že nelze očekávat, jaká postava to nezvládne do příští epizody, nelze ani tušit, kdy se nejzásadnější momenty vlastně budou dít. Nejtypičtějším případem je epické vyvrcholení celé série, ale Hra o trůny zdárně porušuje i tento koncept. Tvůrci seriálu se skutečně nebojí zpracovat knihu se vším, co k ní patří. V tomto případě ovšem ani nemají příliš na vybranou. Zásadní změny by radikálně nevyhovovaly všem, kdo knihy četli, a věřím, že podíl čtenářů mezi diváky bude skutečně vysoký.

gothipster

Což se o kdejaké zfilmované knize nedá s takovou jistotou tvrdit. Kdo četl třeba Snídani u Tiffanyho a ví, že Truman Capote nachystal poněkud jiný konec, než jaký vytvořil režisér filmu Blake Edwards (byť to klidně mohlo být na nátlak producentů)?
Ostatně třeba Pravdivá romance napsaná Quentinem Tarantinem má také mnohem „zákařnější“ konec, než jaký vykouzlil Tony Scott. Idylická plážová scéna je konstrukt vzniklý zřejmě z obav z nesouhlasné reakce. Film se zkrátka musí mnohem více podřídit, v tom má seriál velkou výhodu.

Jestli jste měli při sledování posledního dílu nechápavý výraz ve tváři, nebo jste dokonce vyjekli zděšením, můžete své reakce porovnat s ostatními. Ty škodolibě se smějící obličeje jsou buď ti, kteří knihy četli, nebo jsou to narušení psychopati.

V souvislosti s tímto dílem také vyplula na povrch typická rozepře mezi těmi, kdo knihy čtou a těmi, kdo pouze sledují seriál. Čtenáři sami sebe deklarovali za „věrnější fanoušky“ a flame war se šíří rychleji než stepní požár. Stačí třeba mrknout i do jinak poklidné komunity na G+.
A i přes to, že většinu Twitteru ovládá dění v Turecku, Game of Thrones velkou část dne také ovládal trending topics. Zadejte si hashtag #GoT a stále se na vás povalí hromada tweetů.

Twitter | #GoT

Twitter | #GoT

 

Twitter | #GoT

Twitter | #GoT

Jelikož představitel Waldera Freye David Bradley ztvárnil také školníka Arguse Filche v sáze Harry Potter, šíří se také intertextuální narážky.

Twitter | #GoT

Twitter | #GoT

 

A samozřejmě nesmí chybět reakční video Hitlera.

Jak jste na vývoj ve Hře o trůny reagovali vy? Čtete knihy, nebo se „jen“ díváte na seriál?

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka