Filmový rok 2013 / Nejočekávanější, nejzbytečnější, nejvýraznější,…



Rok 2013 byl bohatý na skvělé filmy, ale přinesl také velkou řadu kinematografických zklamání a nepodařených kousků, které pravděpodobně skončí na dně paměti. Se začátkem nového roku přichází silná a neukojená chuť ohlédnout se za předchozím rokem a zhodnotit jej. Začátek nového roku neslouží jen k bilancování prožitého, ale také k uvědomění si toho, na co čas už nezbyl. Velmi subjektivní pohled na to, jak vypadal filmový rok 2013 – jaké filmy zanechaly největší dojem, jaké by se daly charakterizovat jako „vizuální průjem“, jaké se absolutně minuly účinkem.

Nejočekávanější:

Nymfomanka, část I.
Režie: Lars von Trier

Nymfomanka rozhodně byla filmem, který (nejen) ve mě vzbudil největší očekávání. Zásluhu na tom měla přirozeně velmi agresivní mediální kampaň, a také málo informací o samotném filmu – trailer na poslední chvíli, mlčení režiséra, pečlivě plánované vypouštění nových informací na webové stránky. Napětí ale neskončilo s uvedením snímku do kin. Přirozeně proto, že v kinech zatím běžela pouze první ze dvou částí filmu a navíc se k divákům nedostala necenzurovaná verze. Tudíž je uspokojení z Nymfomanky spíše poloviční a očekávání ještě není zcela u konce. Ti, kdo už Nymfomanku viděli zřejmě budou souhlasit s tím, že mediální kampaň byla výrazně více šokující než výsledný snímek. Pokud někoho nepřiměřeně šokují explicitní sexuální scény, je to spíše jeho problém, než problém filmu. První část Nymfomanky navíc funguje spíše jako „návnada“  na druhý díl a pokračuje tak vlastně v jedné z metafor, pomocí kterých spolu vedou rozhovor Joe (Charlotte Gainsbourg) a Seligman (Stellan Skarsgård).

Hobit: Šmakova dračí poušť
Režie: Peter Jackson

O filmovém Hobitovi lze říct hodně špatného – počínaje nesmyslným rozdělením do tří filmů, přes nepřiměřenost filmového zpracování oproti knize, až třeba k obsazení filmu. Výtek by bylo možné najít nespočet. Nicméně filmový Hobit je také těžko odolatelný, zábavný a velmi barevný spektákl, ze kterého přes megalomanii čiší také velké nadšení a odhodlání s jakým byl natočen. Je velmi snadné nechat se přes dvě hodiny unášet pohledem Petera Jacksona na svět J. R. R. Tolkiena. Racionální důvody zde selhávají, tady funguje především nostalgie, která dokáže odpustit velmi hodně provedených změn. Navíc právě úprava knihy a přidání nových dějových linií činí z Hobita fungující adaptaci, která se nespokojuje pouze s otrockým kopírováním knihy a vizualizací slov.

Hunger Games: Vražedná pomsta
Režie: Francis Lawrence

Trilogie z dystopické budoucnosti, ve které se musí parta mladých lidí mezi sebou povraždit, aby se v zemi udržel mír, zaujala velké množství čtenářů, takže nad otázkou převedení knih do filmu nemusel nikdo příliš dlouho váhat. První díl byl spíše průměrnou adaptací a hrozilo, že se série nedokáže vytáhnout a skončí například jako zfilmovaný Eragon (r. Stefen Fangmeier, 2006). Druhý díl se ale z chyb svého předchůdce poučil, snímek nabídl mnohem propracovanější příběh, který je  sice stále poněkud omezenější především v politickém pozadí (což je i problém knihy), ale který dokáže přes dvě hodiny velmi silně obrazově i emotivně působit.

Nespoutaný Django
Režie: Quentin Tarantino

Oficiálně je Django Unchained film s rokem premiéry 2012, nicméně do českých kin se dostal až v lednu 2013. Na filmy Quentina Tarantina se buď těšíte, nebo je absolutně nevnímáte, protože vás nezajímají. Tarantinova filmografie čítá pouze osm samostatných filmů (pokud vnímáme snímek Kill Bill jako dva filmy), ale s každým novým snímkem se stupňuje očekávání, do jaké oblasti kinematografie se pustí. Tentokrát konečně přišla řada na western – jeden z prvních filmových žánrů. Výsledek byl možná trochu jiný, než by se dalo očekávat, protože film nenabídl jen klasickou akční jízdu, na jakou jsme u Tarantina zvyklí, ale ohlédl se především za citlivým obdobím amerického rasismu. Násilí samozřejmě nechybělo, ale Django se především díky přítomnosti Christopha Waltze zapsal hluboko do paměti několika výraznými scénami. Podobně jako v případě Hanebných panchartů  i v Djangovi Waltzovi patřila celá úvodní sekvence snímku.
Jako s každým filmem Quentina Tarantina se pojí s Djangem skvělý soundtrack, který má také funkci dovyprávět příběh – podobně jako třeba v případě Jackie Brown.

Nejheroičtější:

Muž z oceli
Režie: Zack Snyder

Filmové znovuzrození jednoho z nejstarších komiksových superhrdinů přirozeně doprovázelo mnoho spekulací a očekávání, jaký výsledný snímek bude, kam se Superman posune jako filmová postava. Verze Zacka Snydera ukázala Supermana v trochu jiném světle, než na jaký jsme byli ve filmech s ním zvyklí. Především z něj učinil postavu, které není lehké se jen tak vysmát (nejen tím, že odstranil typické červené „spoďáry“). Mnohem více než na hrdinskou stránku jeho osobnosti se zaměřil na tu, kterou se mu snažili předat jeho lidští rodiče. Přesto mu neubral nic z jeho heroismu a nastartoval novou éru filmového Supermana, který rozhodně má kam směřovat.

Iron Man 3
Režie: Shane Black

Ukazovat hrdiny nejen v jejich neohroženosti, ale především jako lidi, byl  jasný trend loňských superhrdinských filmů. Lidskou stránku osobnosti projevil také egocentrický, arogantní Tony Stark, který se ve svém třetím filmu snažil vypořádat se zážitkem skoro jisté smrti. Slabinou třetího Iron Mana naopak byla trochu přílišná překombinovanost příběhu a slabší závěr filmu. Nicméně kdo počkal na potitulkovou scénu, dočkal se mnohem lepšího vyvrcholení.

Nejzábavnější:

U Konce světa
Režie: Edgar Wright

Dokončení „cornettové trilogie“ se jednoznačně řadí mezi filmy, u kterých se mi  v loňském roce v kině namáhala bránice zřejmě nejvíce. Humor Simona Pegga a Nicka Frosta režijně zabalený do stylu Edgara Wrighta je pro mě v současné komediální tvorbě tím nejlepším a závěr jejich několikaleté spolupráce, která začala snímkem Soumrak mrtvých a pokračovala přes Jednotku příliš rychlého nasazení, dopadl výborně. Zřídkakdy se tak vtipně podaří vyjádřit podstatu lidstva, kterou všichni tušíme, ale jen málo si ji připouštíme.

Millerovi na tripu
Režie: Rawson Marshall Thurber

Výrazné filmové překvapení roku. Tuctově vyhlížející snímek o nanicovatém dealerovi marihuany se stal jednou z nejlepších komedií loňského roku. Šablonovitou zápletku skvěle vyplnila dobře souznějící skupina herců, kteří díky svým rozdílům vytvořili neuvěřitelné zábavný tým. Překvapivě otevřený snímek, který po celou dobu baví svým neotřelým humorem, aniž by se snížil ke zbytečným nechutnostem.

Don Jon 
Režie: Joseph Gordon-Levitt

Don Jon není komedie v pravém slova smyslu jako předchozí dva snímky, ale přesto se stal jedním z nejzábavnějších filmů loňské filmové výroby. Přestože se zaměřuje na závažnější témata jako je posedlost lidským tělem a především umělou krásou vybudovanou na základě reklam, svým zpracováním se stal rovněž velmi zábavným snímkem, u kterého je snadné se odreagovat. Především role Barbary v podání Scarlett Johansson dělá z filmu takřka frašku a u  jejího „spratkovského“ vnímání světa je někdy opravdu obtížné nevybuchnout smíchy.

Nejvýraznější:

Salvo
Režie: Antonio Piazza, Fabbio Grassadonia

Bohužel snímek bez české distribuce uvedený pouze na festivalu Ostrava Kamera Oko a třeba v pražském Studiu Béla. Italský film vyprávějící o mafiánovi byl rozhodně nejvýraznějším filmem loňského roku. Film, ve kterém se jméno hlavního hrdiny dozvíte až na konci snímku a celou jeho tvář spatříte až tak po dobrých patnácti minutách, protože od začátku je v záběru jen část obličeje. Snímek, ve kterém mluví spíše kamera než postavy vás dokonale vtáhne i přes svou zdánlivou nesdílnost a odtažitost.

Život Adele
Režie: Abdellatif Kechiche

Dlouho mi tříhodinový film neutekl tak rychle. Rozjuchanost kolem tohoto snímku ho naštěstí dostala i do české distribuce, ale nešlo jen o prázdné sliby. Život Adele byl jedním z nejcitlivějších a nejautentičtějších filmů loňského roku, přestože v něm byla místy velká míra stylizace a to především v dlouhých sexuálních scénách. První film natočený podle komiksu, který získal Zlatou palmu v Cannes, vyprávějící o sexuálním probuzení mladé dívky Adele sice má své slabiny (vývoj v životě Adele), ale i přesto zůstává jedním z nejpůsobivějších filmů, které bylo možné v loňském roce vidět.

Jen bůh odpouští
Režie: Nicolas Winding Refn

Zřejmě jeden z nejstylizovanějších a nejvíce nejednoznačných snímků loňska. Jen bůh odpouští je jakousi syntézou předchozích Refnových filmů počínaje Bronsonem, přes Valhalla Rising až po komerčně nejúspěšnější Drive. S Drivem má společného jedině představitele hlavní role, které se opět ujal Ryan Gosling, jinak je Jen bůh odpouští zcela odlišný ve svém způsobu vyprávění, přestože mu zůstávají některé typické prvky jako je málomluvnost hlavních postav a vysoká stylizace scén.  Znepokojivý je také nejasný postoj „hlavního hrdiny“, o kterém by se dalo uvažovat zároveň jako o protagonistovi i jako o antagonistovi – jeho nemesis totiž může představovat pravého hlavního hrdinu. Právě toto váhání přináší z filmu zřejmě největší zážitek. O pozadí příběhu se toho v průběhu filmu dozvíme jen málo a tak je snadné nechat se spíše unášet dobře poskládanými obrazy. Po divácky úspěšném hitu Drive přišel Nicolas Winding Refn s filmem, který je především intimním dílem, které nestojí o masy diváků a dává to okázale najevo.

Nejzbytečnější:

RIPD
Režie: Robert Schwentke

Zfilmovaný komiks, který rozhodně nedělá čest žánru. Jestli jste považovali za velký filmový fail snímek Kovbojové a vetřelci, pak jste určitě ještě neviděli RIPD. Na samotném nápadu, byť je trochu bizarní, není ještě nic špatného. Policisté jsou po své smrti povoláni do nadzemské jednotky mrtvých agentů, kteří se vypořádávají se zly, které obyčejní smrtelníci nejsou schopni spatřit. Jenže výsledný film má opravdu spoustu chyb – chybí vtip a nadhled, herci buď vůbec nehrají (Kevin Bacon), nebo naopak velmi nevkusně přehrávají (Jeff Bridges) a vizuální stránka filmu je spíše smutná.

Mládeži nepřístupno
Režie: Elizabeth Banks, Steven Brill, Steve Carr, James Duffy, Griffin Dunne, Peter Farrelly, Patrik Forsberg, James Gunn, Bob Odenkirk, Brett Ratner, Rusty Cundieff

Prapodivné „filmové“ dílo s názvem Movie 43, které je zvláštní koláží bizarních a trapných scének, ve kterých „hrají“ top hollywoodští herci. Pravděpodobně snímek se sebereflexivními ambicemi, který se bohužel zcela utopil ve stupidním, fekálním a jinak špatném humoru a zcela právem zapadne do hlubin divácké paměti.

Hypnotizér
Režie: Lasse Hallström

Velká úspěšnost severských kriminálních románů přirozeně vedla k jejich zfilmování. Svých filmových zpracování se dočkala série Milénium Stiega Larssona (ve švédské i hollywoodské produkci), na řadu přišel i Jo Nesbo (norské zpracování knihy Lovci hlav) a v loňském roce se ze stran knih na plátna vyloupl také detektiv Joona Linna z pera manželské dvojice publikující pod pseudonymem Lars Kepler. Švédský snímek Hypnotizér  natočený švédským režisérem Lassem Hallströmem podle první knihy z trilogie Larse Keplera, však rozhodně nenaplnil očekávání a z filmu se stala ne příliš zajímavá adaptace, která sice oproti knize příběh trochu pozměnila, rozhodně ne však k lepšímu. Nezajímavé postavy, nepřesvědčivá zápletka a naprostá absence napětí dělají z této adaptace jedno z velkých zklamání loňského roku.

Stojí za zmínku:

Adjektivem „zajímavý“ by se mělo šetřit, nebo lépe řečeno ho vůbec nepoužívat, protože je natolik vágní, že se do něj vleze hodně významu, nebo naopak vyjde zcela naprázdno. V roce 2013 proběhla kiny řada snímků, která by se na první pohled dala charakterizovat právě tímto přídavným jménem.

Velký Gatsby
Režie: Baz Luhrman

Velká iluzorní a povrchní podívaná, které se nedá upřít chytlavost a nápaditost. Zpracování Fitzgeraldova románu v moderním provedení rozhodně patří mezi to nejlepší, co v loňském roce přišlo do kin, přestože se lesk filmu po jeho skončení rychle vytrácí.

Maniak
Režie: Franck Kalfoun

Remake hororového filmu z roku 1980, s Elijahem Woodem v ústřední roli stydlivého chlapce, který má silné nutkání zabíjet ženy, je skvělou ukázkou, že i s velmi málo prostředky a minimalistickým scénářem se dá natočit velmi silný a působivý film. Přitom je Maniak prakticky holý slasher, ve kterém nejde o nic jiného než o hon a likvidaci obětí.
Ale právě způsob snímání stylem pov (poin of view) dává filmu nečekanou sílu a i přes docela jasně očekávaný vývoj událostí i jistý nádech napětí, které způsobuje nepříjemné mrazení. Navíc se v tomto snímku Elijah Wood dokonale zbavuje nálepky „roztomilého hobita“.

Bling Ring
Režie: Sofia Coppola

Snímek zcela zásadní svým tématem, které velmi dobře odráží stav jedné vrstvy společnosti a poukazuje i na sociální rozdíly, které se zřejmě nikdy nepodaří zcela vyhladit. Společně třeba s filmem Spring Breakers ukazuje kult peněz, který silně ovlivňuje současnou společnost. Film, který si určitě zaslouží více pozornosti, než se mu zatím dostalo.

Velká nádhera
Režie: Paolo Sorrentino

Seznámení s tímto italským režisérem u mě proběhlo až díky snímku Tady to musí být (There must be the place, 2011), který mě hodně bavil svým tématem a především jeho zpracování. Poté následovalo seznámení s jeho ranějším filmem Následky lásky (Le conseguenze dell’amore, 2004), který mě přesvědčil, že Paolo Sorrentino je režisér, kterého budu sledovat a ne jehož tvorbu se budu těšit. A to i přes to, že jeho filmy jsou značně znepokojivé, nenabízí jednoznačnost a už vůbec neprezentují dobře uchopitelné postavy.
Právě proto je i zatím jeho nejnovější snímek Velká nádhera (La grande belleza) filmem, při jehož sledování spíše než uspokojení zažíváte neustále znepokojení a zpochybnění hodnot.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka