Kdo byla Ester Krumbachová? Dokument Věry Chytilové přibližuje jedinečnou osobnost české kultury



Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci nebo Kladivo na čarodějnice. Tyto filmy nemají společného režiséra ani herce, ale jedno jméno je přeci jen všechny svádí dohromady. Na všech se jako výtvarnice nebo spoluautorka scénáře podílela žena, jejíž jméno v povědomí českého filmového diváka rozhodně nemá tentýž lesk jako jména Věry Chytilové, Vojtěcha Jasného nebo Otakara Vávry. Přesto byla Ester Krumbachová nepostradatelnou součástí kulturních dějin a své jméno spojila zejména s filmem a divadlem. Byla to renesanční bytost, jejíž umělecká činnost byla spjatá zejména s výtvarným, ale také se slovesným uměním. Alespoň tak ji představila Věra Chytilová ve svém dokumentu, který v roce 2005 natočila. Pátrání po Ester je příznačný název pro snímek, který tuto vynikající výtvarnici – která se v životě řídila spíše svou hlubokou intuicí, než akademickými poučkami (vystudovala střední uměleckou školu v Brně) – přibližuje divákovi, jenž se s jejím jménem setkal maximálně v úvodních titulcích třeba výše zmíněných filmů.

Múza i nymfa Ester

Věra Chytilová pojala svůj dokument velice decentně a jemně a tak podává spíše mírně zidealizovaný obraz ženy, kterou Ester Krumbachová byla, na druhou stranu nezastírá i nelichotivé skutečnosti jejího života. Jako například alkohol, ke kterému na sklonku života utíkala. Téměř všichni oslovení (mezi kterými jsou i její bývalí partneři a milenci, režiséři a herci, výtvarníci, přátelé a rodina Ester) si pamatují Ester Krumbachovou jako energickou, upřímnou, lyrickou a éterickou bytost. (Mezi její záliby patřila například návštěva hřbitovů a rozmlouvání s havrany, které také ráda fotografovala.)
Ester Krumbachová zemřela v roce 1996 a dokument byl natočen v roce 2005. Tudíž se celá jeho atmosféra nese v duchu „o mrtvých jen v dobrém“, a přestože zazní i jisté kritické hlasy, většina respondentů se o Ester Krumbachové vyjadřuje buď jako o zcela jedinečné osobě, a nebo jen s náznakem jistého ostychu.
Zcela samostatnou stránku života Ester Krumbachové by mohl tvořit její vztah s muži. Za svůj život byla několikrát provdaná a z každého manželství odcházela obohacená. Měla zřejmě jistý dar vzbuzovat v lidech pocit radosti a štěstí. Proto se její odchod do ústraní jeví tak náhlý a snad i nepochopitelný.
Její útěk k alkoholu, hospodským živlům a kočkám, se kterými obývala byt, je ale v dokumentu nastíněn opět spíše romantickou optikou a kritický hlas nezazní. Věra Chytilová si navíc drží jistý odstup coby autorka snímku, přestože by se o Ester Krumbachové mohla vyjádřit určitě obšírněji. Právě díky Ester jsou její filmy, a zejména Sedmikrásky, tak výrazným výtvarným počinem.

Smysl pro maličkost

Kostýmy, které Ester Krumbachová pro filmy navrhovala mnohdy dotvářejí estetiku celého filmu silněji, než se na první pohled zdá. A síla je opravdu v detailech. Například barva jablek v Sedmikráskách. Kdyby byla například červená, scéna by mohla mít naprosto jiné vyznění, než když jsou jablka jedovatě zelená. V takových detailech se Ester Krumbachová vyznala a i díky ní jsou filmy z tzv. nové vlny československého filmu natolik přitažlivé pro diváky i v dnešní době.

Stejně jako mnoho jiných umělců z oblasti kinematografie, i Ester Krumbachová se potýkala s vládnoucí mocí a její nelibostí. Film Jana Němce, který vznikla na základě její povídky a scénáře, O slavnosti a hostech byl ideologické komisy UV KSČ velice nepříjemným ostnem v oku. „Slavná“ zpráva z července 1966, která zakazuje veškeré promítání a vývoz tohoto alegorického filmu – který se neodehrává v žádné specifikované době – na zahraniční filmové festivaly, měla následně zakázat práci Janu Němcovi a Ester Krumbachové bylo doporučeno zůstat u tvorby kostýmů. Zůstalo však jen u interního sdělení a Ester v roce 1970 uvedla svůj film, ke kterému nejen napsala scénář, ale také ho režírovala. Vražda Ing. Čerta, je nicméně označován jako zklamání v tom smyslu, že od Ester Krumbachové a jejího samostatného projektu se očekávalo mnohem více.

Věra Chytilová svůj dokument místy prokládá i svým vlastním tvrzením a názory, ale obecně se spíše drží zpátky. Veskrze sentimentální pocity vyvolává její putování za dávnými milenci (což jsou dnes stařečci), kteří vytahují svá zaprášená alba a rozplývají se nejen nad svou ztracenou krásou a mládím, ale nostalgicky vzpomínají, jak byla Ester Krumbachová étericky krásná a přitažlivá. K tomu dokonale kontrastuje její pozdější životní dráha, kterou ze značné části strávila mezi hospodskými živly, ve kterých snad dokázala vidět krásu, kterou všichni nejsou s to spatřit.
Věra Chytilová například do snímku zařadila i výpověď zedníka Mirka, který ke konci 80. let prožil s Ester krátký milostný vztah. Dokládá na tom její nesmírnou fyzickou a psychickou přitažlivost i v jejím pokročilém věku.

Přínos dokumenty Věry Chytilové není pouze v tom, že téměř zapomenutou Ester Krumbachovou opět vynesl na světlo, ale také podává komplexnější obraz o „zlatých šedesátých“. Byla to doba obrovského uměleckého rozkvětu, ale již málo se mluví o tom, co stálo v pozadí. Práce Ester Krumbachové na filmech z nové vlny je do nich nesmazatelně vrytá a přesto tak málo lidí z mladší generace tuší, kdo tato žena byla a co pro českou kinematografii znamenala. I to se může po zhlédnutí dokumentu Pátrání po Ester změnit.

Pátrání po Ester

Česká premiéra: 22. června 2005
Režie: Věra Chytilová
Scénář: Věra Chytilová
Hrají: Ester Krumbachová, Jan Němec, Jiří Svoboda,
Otakar Vávra, Jan Klusák, Vojtěch Jasný

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho dále a přihlaste se k odběru novinek emailem, sledujte Filmaniak.cz na Facebooku a Twitteru

About Iveta Hajlichová

Bio: *1991, Praha - studentka Katedry filmových studií na FF UK - filmový nadšenec/vášnivá čtenářka